Tak jsem včera opět viděla Svůdnou šanci. Už jsem o ní psala když to začínalo. Fascinovala mě hunňající blondýna, která dokázala hodinu mlejt pantem. Od té doby jsem párkrát shlédla pár minut tohoto skvostného pořadu — to ve chvílích, kdy jsem si ještě četla v posteli a nechtěla jsem poslouchat Horsta Fuchse a jeho rajčatovou krémovou polévkou života. Ale většinou se mi po několika minutách udělalo špatně a přepla televizi radši na toho Horsta. I včera jsem pustila televizi a na obrazovce naskočila Svůdná šance. Ech... Když jsem předtím pozorovala onu svůdnou huhňající bloncku, žasla jsem nad trapností programu a její šlejfírnou a předpokládala, že to nemůže být horší. Může. Včera došlo k výměně kecala. Pardon, moderátora soutěže. Flákli tam chlapa. No, chlapa, takový mladý ucho, který mělo do svůdnosti ještě dál, než ta blondýna. Nejenže taky huhňal a plácal nesmysly, ale JAK TO DĚLAL!!! Jeho projev silně připomínal vyvolávání světských na Matějské pouti:

HOLA HOLA, ZVONKOVÁ DRÁHA VÁS VOLÁ!!! Poslední jízda na lochnesce, neváhejte, pospěšte k nám!!! Nejlepší cukrovou vatu u našeho stánku! Vystřelte si plyšového medvídka!!! Získejte garantované dva tisíce a volejte mi správnou odpověď!!!! Spočítejte, kolik míčků mám v krabici!!!! Hola hola....

Bylo to strašný! Jestli ho už včera někdo nezastřelil a dneska tam bude zase — věnujte tomuto pořadu pár minut. Opravdu je to nezapomenutelný zážitek...!

Náš tiskový mluvčí a agent v jedné osobě Dežo Serepuščák odhalil pravou totožnost Kostěje alias Karolíny Vonáskové alias Pindarelly. Na snímku je Kostěj Vonásková zachycen(a) ve chvíli, kdy chatuje v místosti "Virtuální sex". Našim specialistům se podařilo rozluštit text, který právě odesílá mladému muži s nickem Kudlfidlfajfkudl. Kostěj Vonásková píše: "Jsem osmnáctiletá blondýna s velmi vyvinutým poprsím a s touhou po nevšedních sexuálních...." Více nebylo možno zaznamenat, protože nášemu tajnému fotografovi po osmi hodinách, kdy tuto větu Kostěj Vonásková psal(a), skončila pracovní doba a odešel do blízkého restaruračního zařízení. Přesto tento důkaz nepochybně dokládá, že s Kostějem Vonáskovou nebude zřejmě všechno v pořádku. Z fotografie je patrné, že Kostěj Vonásková trpí stařeckou demencí a v mnoha případech, neví, co dělá a co říká. Jediné, co ještě udrží je lupa. Bohužel totéž se nedá říct o jeho stolici.

Na snímku Kostěj Vonásková při psaní oplzlých textů

Rroku 1935 jistý Otto Bettmann uprchl z Německa s dvěma kufry fotografií. V New Yorku byly v té době oblíbené obrázkové časopisy, a tak Bettmann nabízel své fotografie redakcím a zároveň sbíral a rozšiřoval svůj fotoarchiv.
V roce 1938 měl ve svém archivu již 35 000 fotografií, do dnešní doby se tento archivek rozrostl na 11 milionů kousků. Bettmann zemřel v roce 1998 ve svém sídle na Floridě v úctyhodných 94 letech.

V roce 1995 tento archiv koupil Bill Gates a začlenil ho do vlastního obrovského archivu Corbis, který založil v roce 1989. Gatesovo "album" obsahuje přes 60 milionů fotografií. Tento archiv je umístěn v podzemí jednoho starého železného dolu (dnes již Národní podzemní archiv), a je skladován při konstantní teplotě -20°C a s 35% vlhkostí vzduchu.

Na stránkách společnosti Corbis je více informací s on-line fotografiemi a informacemi o Bettmanově archivu.

Zdroj: tištěné 100+1 — 2/2004

Já, Dežo Serepuščák, su zmocňén, bych dělál tiskovího mlufčího Silvestovi a Alfě ze Zapíchtutejch vidlej. Vibírali mňa velmi pečlivje, přihlýdli aj k mojmu zdělání, poněváč já mám už dokočené štyry semestre základnej školy.

Tož fčíl vy paznehti poslůchajtě, co vám řeknem!

Fšici, co tuná plkátě také nezmysle, styďte se anebo sa staňte koňom. Plkátě páte pres deváte a pravda je celkom iná! Tož tu je naše oficijální prohlášení k politickej situácii na bloguje:

Celý příspěvek

Po internetu se šíří několik lživých informací a my, co jsme zapíchli vidle do hnoje, právě sehnali tiskového mluvčího. Ten se v těchto chvílích ještě seznamuje se současnou situací a připravuje oficiální prohlášení. Bude publikováno v nejbližších hodinách.

Stránky se lživým obsahem najdete tady, tady a tady.

Několik lidí se divilo, proč trpím zimou, i když jsme si zakoupili tato krásná kvalitní kamna. Topí opravdu dobře a jakž takž vytopí nejen naší spací mísntost, ale i k ní přilehlou kuchyň a koupelnu. Tedy - ne že by v koupelně byla sauna, ale už tam alespoň nemrzne v misce kočkám voda na pití. Chudák Lokutus se v komentářích pod minulým článkem pozastavil nad zmínkou, že topíme jen ve dvou místnostech a v ostatních šestnácti nikoliv. No proč - protože nemáme dostatečné množství takových pěkných a FUNGUJÍCÍCH kamen a také zásoba uhlí už vyvřeskuje: BRZDI, nebo dojdu!!! Ale pak mi došlo, že se jedná asi o prostory, tak jsem slíbila, že s naším předpotopním digitálkem oběhnu domeček a vyblejsknu to. Fotky nejsou nic moc - já jsem taková ta stará struktura a radši mám obyčejný film a papírovné fotky od svého starého dobrého Nikona, který o digitalizaci fotek slyšel jen v pohádkách. A protože je digitálek opravdu předpotopní, fotky nejsou nic moc, ale pro informaci to bude snad stačit. A komu se kvalita obrázků nebude líbit, ráda mu pošlu číslo svého bankovního účtu, aby mi tam poslal dostatečný obnos na digitálek nový...

Celý příspěvek

Silvestra po jeho včerejším přiznání opustily veškeré zábrany a ráno celý nadržený vypadl z Vidlí do Prahy, aby mohl prohodit pár vilných až oplzlých slov s jeho nejoblíbenější blonďatou úřednicí na FÚ. Pořád jí chce pozvat na kafíčko, večeřičku, ale zatím nesebral odvahu. Vidina takové nebezpečné konkurence mne dohnala k zoufalému kroku. No, co by ženská neudělala, aby si získala chlapa, že...

Celý příspěvek

Několika málo lidem jsem ve slabé chvilce prozradila, jaké bylo před mnoha a mnoha lety moje "poprvé". A někteří z nich do mne od té doby hučí, ať se o svůj zážitek podělím i s ostatními. Dlouho jsem váhala - popisování takových intimností není moje doména - ale oni pořád hučí a hučí a hučí... Takže aby dohučeli, tak tady to máte - a já snad budu mít už jednou pro vždy pokoj...

Celý příspěvek

Pondělky zpravidla věnujeme návštěvě naší matičky stověžaté, kde s láskou navštěvujeme úřady a radostně tam u kávičky poplkáváme s milými, ochotnými a přátelskými úředníky. Nejinak tomu bylo i dnes a tak jsme ráno kolem poledne vyrazili na cestu...

Celý příspěvek

Ráno jsme se probudili jako obvykle zimou. Silvestra jsem důrazně poprosila, aby laskavě vstal a mazal zatopit v kanclu. Po ranní kávě a pravidelném internetovém kolečku po našich oblíbených adresách nastal čas příprav na odjezd do Prahy. Svou přeměnu z prosté vesničanky ve velkoměstskou ženu vamp jsem plánovala tak na dvě hodinky a vešla jsem do koupelny. Při pohledu na kočičky, které vedle vany olizovaly led ve své misce s vodou, jsem dvouhodinovou zkrášlovací proceduru zkrátila na pět minut, z čehož asi dvě padly na pucování zubů. Něco šminek jsem pleskla na svůj zimou promodralý ksichtík, stříkla opium na krk a vysvištěla z mrazáku. Tedy z koupelny.

Celý příspěvek

...kde má chudák lachtan relaxovat... to si pobrukujeme se Silvestrem už od brzkého rána. Teplota v ložnici vystoupala z večerních garantovaných 9 na kráááásných 14°C (ne, že by nová kamna netopila, ale někdo chrněl a zapomněl přiložit...)

No a teď už přikládat nemá cenu, protože za malý okamžik vyrážíme směrem ku Praze na oslavu šedesátin jednoho blízkého človíčka. Venku je krááásných -16 a šílená krááásná mlha. (Já omylem včera zahlídla kousek Svůdné šance, tak mi ještě trošku hrabe). Doufám, že v tom mlíku najdeme Kočinelu... Už se těším, až se večer vrátíme, zatopíme, usedneme v klidu s kafíčkem u počítačů a uděláme každý své internetové kolečko, aby nám náhodou něco neuteklo.

Tak tu buďte hodní a moc nezlobte. A — něco hoďte za hlavu... Ono se všechno srovná a zase bude líp.

Rozbila se nám kamna. Z úsporných důvodů jsme se rozhodli, že zkusíme přežít bez nich. Když však včera ráno ukazoval teploměr v ložnici slabých 13°C, naše rozhodnutí přestalo být tak skálopevné. 9°C na záchodě a v koupelně nás přesvědčilo, že bez kamen zřejmě co nevidět chcípneme.

Celý příspěvek

Když už jsem si byla jistá, že našeho bydlení na Hradě bylo až až a že toto poutní místo opustíme a přestěhujeme se do méně atraktivní části Prahy, pustila jsem se do zbytku rodiny. Manžel, utlučen mými argumenty, byl donucen se mnou dobrovolně souhlasit. Osud nám přál a nabídl nám byt 3+1 s krásnou lodžií v paneláku na Praze 8. Čtvrť toť pražská, která mi nebyla do té doby pořádně známa. Okamžitě jsem souhlasila a těšila se na prohlídku našeho budoucího bytu.

Celý příspěvek

Před několika měsíci to začalo přidáním komentáře pod jeden hezký článek u Chumláčka v obláčku. Pak to byl komentář další a další, následovala výměna ICQ a pár docela příjemně s Chumláčkem prokecaných hodin. Pokračovalo to jedním nešťastným článkem, který si odporoval s článkem předešlým, jeho smazáním a pak už následovala žádost o nakopání prdele a moje několikadenní čekání na vysvětlení. Proč jsem čekala? Protože jsem pořád ještě věřila a nechtěla jsem se zklamat. Dočkala jsem se toho, že Chumláček změnila na bloguje.cz adresu a chce zkusit začít znovu. Bez těch, co jí věřili a najednou začali mít pochybnosti.

A já teď opravdu nevím a přehrabuji se ve svých pocitech, myšlenkách a několika odkazech a snažím se přijít na to, jestli je chyba ve mně nebo zda-li je někde jinde.

Chumláčku, jestli jsme ti ublížili, neudělali jsme to vědomě a moc nás to mrzí. Jestlis ublížila ty nám, nezlobíme se. Buď v životě hodně šťastná, obklop se jen lidmi, o které ty sama stojíš a nehleď na ty, kteří ti se zlým úmyslem ubližují. Ale všimni si občas těch, kteří ti chtějí pomoci nezištně a s láskou.

Diskuze na Xpressu k Chumláčkově článku Zůstala jen bolest a prázdnota

(případné jedovaté odkazy na mou maličkost klidně pište sem do komentářů, není třeba jako minulý týden posílat mejlíky. Kritiku na svou osobu snesu i veřejně. Já žádný komentář nesmažu, ovšem pokud budou hodně vulgární, je konečné rozhodnutí na Arthurovi Dentovi, který má bloguje.cz pod palcem. Alfa)

Jak už jsem psala, naše stará kamna nás pomalu ale jistě začaly opouštět. No, není divu, je jim už opravdu hódně let. Takže v našem bytečku je pěkná kosa — což se ani jednomu z nás nelíbí. Silvestr včera už nevydržel a milá kamna rozebral, vyčistil, vyspravil... a zase dal dohromady.

"Tak jsem ty kamna opravil, ale nesmíš je dole nechat otevřený, pak kouřej. Proto jsem ty dvířka narval lopatkou. Budou topit sice málo, ale je to aspoň něco."

"No jo, ale měl bys tam dát spíš něco jinýho, kočky tu lopatku vyrazej."

"Ale blbost, věř mi, ta je tam tak narvaná, že s ní ani nehnou!"

Ano, v noci kočičky na kamna kašlaly a zimou se narvaly ke mně pod peřinu. Byť nemám ráda zvěř v posteli, tentokrát jsem to přijala s povděkem — kočka totiž báječně hřeje! Dvě mi oblezly nohy, třetí spala na mých bolavých zádech. ("Bolí tě záda, dej si na ně kočku" — opravdu to funguje a pokud se kočičí kůže použije ve stavu živém, tak je to ještě lepší.)

Ráno jsem vyrazila do kanclu a Silvestr do tiskárny. Když pak přišel a chtěl se jít podívat do lednice, zaslechla jsem z bytu šílené chrchlání. No jo, fakt by měl přestat kouřit... pomyslím si. V tom se ale objevil mezi dveřmi držíc v náručí tři černé kočky. Kde to proboha zase vzal — máme přece černou jen jednu a dvě bílé... co to zase přitáhl domů??? Já už další zvíře nechci!!!

Mýlila jsem se — nebyla to další posila našemu zvěřinci. Byly to mé milé kočičky, které tu lopatku (se kterou nemohly ani hnout) vyrazily...

Chtěla jsem byt vyfotit, ale ať jsem se snažila jak jsem se snažila, obrázek byl pořád takový hodně tmavě šedý. Že by byl digitálek rozbitý? Do oken přeci právě praží sluníčko...

Ten kapitálizmus je stejně príma, co? Člověk může co chce a kdy chce. Že jo!!! Se slzou v oku vzpomínám na totalitní dobu, kdy se mi o otevřeném obchodě v sobotu odpoledne či dokonce v neděli mohlo jen zdát. Občas jsem to sice zahlédla v nějakém - omylem dávaném - televizním filmu z všivého západního světa, ale nepředpokládala jsem, že taková vymoženost přijde i do naší krásné, leč komunismem sužované, vlasti. Vždyť přeci se Sovětským svazem na věčné časy... Věčné časy po dvaceti letech uplynuly a nám se pomalu začaly otevírat hranice do zmíněné západní společnosti. A začalo se podnikat. Obchody, otevřené v neděli se stávaly samozřejmostí, tu a tam se objevily Večerky a najednou ...

Celý příspěvek

Zachraňte trpajzlíka, který na svém Samorostu putuje vesmírem! Poslechněte si přitom u veverky pár starých gramodesek, neházejte ovečky do propasti a dejte pozor na mravenečníka!!!

Ráno exhumuji po skoro probdělé noci velmi těžce... Sotva čučím na svět. Šlapu po něčem měkkém a až když mě to s hlasitým vřeštěním kousne do palce u nohy, dojde mi, že je to bílá kočka. Cestou do koupelny nakopnu černou kočku, rozvalující se na tmavém koberci. Než se mi stačí zakousnout do palce u nohy i tahle, mizím rafinovaně ve sprše. Tam žádná kočka není, za to se na mne chechtá obrovský pavouk. Jsem stydlivé děvče a tak ječím na Silvestra, ať pavouka odnese z koupelny pryč. Šmíráka jednoho...!!!

Po chvíli se vypotácím z koupelny a udivuje mne, že mi není líp a že se mi chce pořád spát. Jako by mi nestačila hodinová noční regenerace... Fakt stárnu...

Plížím se do kuchyně a na nohu mi šlápne pes. Rozmýšlím se, zda uvařím ranní čaj či kávu a kde seženu nějaký kontakt na rasa.

Do rychlovarné konvice napouštím vodu, otevírám dvířka mikrovlnky a divím se, proč se mi tam konvice nechce vejít. Chvíli to zadumaně pozoruji a pak mi dochází, že jsem blb, protože konvice na vodu má stojánek vedle. Raduji se, že když jsem na svůj omyl přišla tak brzy, nebude třeba ten den až tak strašný. Dám si tedy kafe a bude to prima!

Usadím proto varnou konvici do stojánku, zapnu mikrovlnku a jdu sypat čaj na talíř.

Rozhovor mezi mými drahými dcerami — nezletilou Orticou a zletilou Jejkou:

Ortica: "Hele, co kdybych si dala do ucha ještě jednu náušnici?"

Jejka: "Mně je to fuk, ale zeptej se mámy. Jestli ti to dovolí, tak si jí můžeš u nás u školy nechat nastřelit."

Ortica: "Jo, jasně, já se mámy zeptám."

Vzala špendlík, provedla jeho důkladnou sterilizaci ponořením na několik vteřin do francovky a probodla si levý ušní lalůček.

"Neříkala jsi, že se zeptáš mámy?" udiveně nad rychlou akcí vyjekla Jejka.

"No jó, dyk já jí to řeknu..."

Tak jsme se dočkali!!! Kočinelka už stojí před domem a je celá šťastná, že už je zase u nás. My jsme také rádi a vůbec nám nevadí, že je celá urousaná, špinavá a bez poklic. I ten černý blatník je nám jedno! Kočinelka se za něj sice trošku stydí, ale já jí říkám, že jako správná beruška má mít černou tečku. A když jsem jí ještě slíbila, že příští týden zajedeme do myčky a na jaře blatník necháme přestříkat její oblíbenou červenou barvou, spokojeně nastartovala a odvezla nás do Hypernovy a zpět. A toho jídla, co přivezla!!!
Je to moc hodná holka...

Jo — k večeři budou lasagne...

Dátá Máhágánéš nebo tak nějak podobně se jmenovala jedna indická prodejna v naší ulici. Krásně a intenzivně to tam vonělo různými františky, vonnými tyčinkami a já nevím, čím ještě. Mám ráda tu vůni. Mám ráda, když pak voní po takové tyčince celý byt.

Dnes ráno mě probudil šílený kašel a byla jsem přesvědčená, že už nastal můj konec, že jsem už podlehla chřipkovému bacilu, se kterým několik dní bojuji. V záchvatu kašle jsem otevřela oči a bylo mi jasné, že můj konec se blíží. Neviděla jsem. Tedy, viděla, ale jen šedou hustou mlhu. Volejte sanitku, umírám!!! Mlha se tak zajímavě kroutila — no jo, to budou halucinace. Mé úvahy přerušil další záchvat kašle. A s překvapením jsem spatřila, kterak mlha před mým chrchláním uhýbá... Chvíli jsem to zamyšleně pozorovala. Ve chvíli, kdy mi došlo, co se děje, zatnula jsem pěstičky a začala zběsile bušit do míst, ze kterých se ozývalo Silvestrovo chrápání. Trefila jsem kočku, peřiňák a nakonec Silvestrovu hlavu.

Když se probral, vykopala jsem ho z postele, protože spravoval kamna on, tak ať se stará, padouch. Jo jo, kamna. Obyčejná česká kamna na uhlí. Kouři se nechtělo do komína a vyrazil z kamen na prohlídku našeho bytu. Vlezl všude, zvědavec jeden. A když říkám všude, myslím tím opravdu VŠUDE!!!

A my, místo abychom měli doma teploučko, začali jsme větrat. Kočky seděly na parapetu a lokaly čerstvý vzduch. Asi po hodině, kdy už v bytečku mlha nebyla, uvařili jsme kafe a zmizeli v kanclu. Před chvílí jsem se byla na místě činu podívat. Kam se na to hrabe Dátá Máhágánéš! Tak intenzivní vůni jsem tam nikdy necítila.

Jen škoda, že u nás to není vůně...

Propisovací tužka - obyčejný předmět denní potřeby. I většina z těch, kteří věčně vysedávají u počítačů a buší do klávesnic, má někde v blízkosti monitoru kelímek či stojánek plný těchto barevných píšících předmětů. Je to totiž věc naprosto všední a ničím nezajímavá. Ale přeci jen jsou propisky něčím zvláštní. Komu se nikdy nestalo, že mu jeho oblíbená propiska nezmizela? Ne že jí ztratil nebo někomu dal — prostě zmizela. Byla pryč. Fuč. V... ve čtvrté dimenzi... Nikdo neví. Ale najednou se místo ní z ničehož nic objevila propiska jiná, kterou nikdy neviděl, nikde jí nedostal ani si jí nekoupil...
Je to koloběh propisek v civilizaci? Nebo něco jiného? Co způsobuje jejich záhadné mizení a objevování?

Časopisy - taktéž všední předměty s cestovatelskými schopnostmi. Alespoň ty, které znám já. Ať mám rozečtený u svého stolu jakýkoliv časopis, najednou zmizí. Ale nepropadne se do jiné dimenze, jen se přesune ze stolu v pokoji na podlahu na záchodě. Když časopis vezmu a odnesu ho zpět na stolek, po nějaké době opět zmizí aby se vzápětí zhmotnil vedle toaletní mísy. Zkoušela jsem experiment i se starými a mnohokrát přečtenými tiskovinami, ale chovají se stejně jako tiskoviny čerstvé.

Ponožky - ty si navléká na nohy každý a jsou zařazeny rovněž mezi předměty všední a nezajímavé. Ale i ony mají velmi zvláštní vlastnost — v páru se totiž zřejmě většinou nesnášejí a opouštějí se. Vždy jedna z páru při putování z koše na špinavé prádlo, přes praní a sušení zmizí. Zkoušela jsem najít okamžik, kdy k rozdělení páru dochází. Výsledek není nezajímavý! Důkladným pozorováním jsem zjistila, že při ručním praní ponožky vyperu obě, na sušák pověsím taktéž obě, ale uklízím již jen jednu. Z toho tedy vyplývá, že při ručním praní fusekle mizí ve fázi sušení.
Jiné je to při praní v pračce. To dávám do pračky obě ponožky a vyndavám již jen jednu. Z čehož je jasné, že pračka jednu ponožku při praní sežere.

Máte někdo podobné zkušenosti? A jestli ano, máte pro cestovatelské či mizející předměty nějaké vysvětlení?

Jak už jsem tady na sebe práskla, můj život na Hradě byl poměrně šedivý a neradostný. Brány se brzy zavíraly, Hrad se brzy zhasínal a v noci se člověk ani moc nikam nedovolal, protože tehdy mobilních telefonů tolik ještě nebylo. A i kdyby bylo - stejně se v době noční do prostor Pražského hradu noha bez propustky nedostala... I nákupy byly nepříjemné - všude daleko a i v tom daleku se nikdy nezapomínalo na vysokohorskou a turistickou přirážku. Ale jinak tam byly noci klidné a ničím nerušené. Až do doby, kdy pod našimi okny zase začala téct vodička...

Celý příspěvek

Do Jejčiných čtyř let jsme bydleli na Hradě, kde se mi ale ani trošku nelíbilo - byť to byla adresa kterou mi mnozí záviděli. Každý totiž viděl pozlátko Hradu s jeho nádvořími, prezidentem a úžasnou historií, nicméně já hlavně viděla to, že domů musím dorazit večer před desátou, protože se zavírají hradní brány, zhasíná velké osvětlení a není nic nepříjemnějšího, než se dohadovat s vojáčkem u Matyášovy brány a poté procházet setmělým Hradem osvíceným jen nouzovými světly, kdy každý stín se mění v příšerné strašidlo.

Celý příspěvek

Je jaro. Nebo alespoň u našeho zvěřince je jaro... A potvrdilo se, že i vykastrované kočky mohou žít plnohodnotným sexuálním životem. Možná jejich kratochvíle není tak častá a hlasitá jako u koček "celých", ale občas je jejich nuda či pud zachování rodu tak intenzivní, že se na to prostě hupne koule-nekoule.

I naše Terezka má zrovna "své dny". Je to holka veliká, ale ještě psa nepoznala, tož jsme doufali, že její projevy budou zase jako každým půlrokem mírné. Kdeže. Venkovský vzduch a sexuchtiví zastánci sjednocení psí rasy v její blízkosti udělali své. Vyje celá vesnice. Tedy — vyjí psi v celé vesnici, ostatní samce v mém blízkém okolí jsem neslyšela ani ceknout (nevylučuji však, že jim hučí potichu...). Terezka byla až do včerejška naprosto klidná a vytí jejích kamarádů ji nechávalo naprosto klidnou, řekla bych až téměř frigidní. To vše se změnilo dnešní noci, kdy mě vzbudilo vytí hrozivější, než tentýž projev psiska Baskervillského kdesi na Blatech. To Terezka projevovala své touhy ve velké chodbě s velmi dobrou akustikou. Projevovala je velmi, velmi dlouho... až to dokonce z velmi tvrdého spánku přivedlo Silvestra do spánku mírnějšího a snového, ze kterého začal volat jméno své bývalé ženy...

A co s tím, milý Watsone?

V každém okamžiku svého života se člověk k něčemu rozhoduje a tím utváří svůj další osud. Někdy jsou to rozhodnutí nepatrná, nad kterými se nemusí příliš přemýšlet, někdy rozhodnutí velká, která nás k dlouhému zamyšlení nutí. Přesto ale každé, i to nejnepatrnější rozhodnutí, může podstatně ovlivit a změnit nejen život náš, ale i životy mnoha lidí. "Dáš si jako přílohu brambory nebo hranolky? A tatarku nebo kečup?" Nevinná otázka - ale zapíchnutá hranolka v patře, těžká salmonela z tatarky, případná cesta do nemocnice... a hle, jiný osud, než kdyby se pozřela brambora s kečupem. (Tím však nechci říct, že vařený brambor s kečupem nemůže udělat netušené změny...) V situaci velkého a zásadního rozhodování a hledání další cesty jsme právě teď my ... kudy se vydat??? Jak tohle vyřešit???

Celý příspěvek

...V průměru přes tři milióny dvě stě tisíc diváků sledovaly osudy hrdinů Nemocnice na kraji města po dvaceti letech.... (...ECH...!!!) A ČT dokonce začala uvažovat o natočení už čtvrté série Nemocnice! (... UFF...!!!) Proč já jen čtu bulvár... nebo je to i jinde?

Sice jsem viděla jen první, půlku pátého a poslední díl, ale i tak... stačilo mi to. Zřejmě mi chybí dostatečné kulturní vzdělání a estetické cítění... Nebo ty díly, o které jsem přišla byly výjimečně dobré a já měla smůlu, že jsem je propásla? Nevím...

Ale zase na druhou stranu — nekupte to, za ty peníze...

O Nemocnici na Novinkách

Bylo to na podzim, kdy Jejce byly tři roky. To ráno vstávala docela rozmrzelá a suše mi oznámila, že do mateřské školky nepůjde. Vzhledem k tomu, že to naprosto nepřipadalo v úvahu, jsem s ní na to téma nijak nediskutovala a přes její, do té doby nevídaný odpor, jsem jí z domu vykopala poměrně svižně. To jsem ještě netušila, jak se mi to vymstí...

Celý příspěvek

Před několika lety se strýček Katastrofič rozhodl žít zdravě a sportem si zpevnit své, již nepatrně povolené, břišní svaly. Dlouho zvažoval, kterým sportem by nejlépe mohl svému tělu dopřát postavu Ramba, až nakonec zvítězila cyklistika.

Celý příspěvek

Na několika místech jsem se v poslední době dozvěděla, že na Primě existuje nová interaktivní soutěž Svůdná šance. Mj. o tom psal František, díky jehož článku jsem neodolala a v 0:50 ve velkém a netrpělivém očekávání přepnula televizi na Primu...
Vydržela jsem s menšími přestávkami půl hodiny! (No, nevím jestli to byla půl hodina, ale přišlo mi to opráávdu strááášně dlouho.) Hodně syntetická slečna tam celou dobu intentzivně mlela a mlela a pořád nabízela krááááásné, ale opravdu krááásné tisííícovky. Fakt tu svojí tlamičku ani na chvíli nezavřela!!! No prostě paráda!!! Napětí!!! Událost stíhala událost!!!

Drahnou dobu jsem ztratila tím, že jsem se snažila vyladit u televize zvuk. Až teprve po nějaké době mi došlo, že zvuk je v pořádku, ale že ta blonďatá kráska strašně huhňá... je to nová móda nebo že se mi to zdálo po tom panáku, který jsem si před tím dala na kuráž?

Do fan klubu tohoto pořadu ani této slečny se nepřihlásím. Jednak je to opravdu velký nervák, který by moje slabá nervová soustava nemusela bez úhony přežít, a navíc předpokládám, že až ve středu nastoupí do služby opět Honza Zemanovic, tak je tam všechny postřílí...

Když ET Data NonStop zrovna nonstop nebyla, přehrabala jsem se v loňských fotkách, abych trošku zahnala internetový absťák. V první prosincový podvečer se nacvakalo pár snímků a jelikož se konečně podařilo najít a rozchodit skener, tak můžu představit část našeho dvorečku.


Kdo se chce pokochat ještě lépe cizím neštěstím, má k dispozici větší fotku dvorečku i s podrobným popisem.

POZOR: otevře se v novém okně!
Připravte si ale wokno trošku větší (1000x355 px a 303 Kb!!!)

PŘÍŠTĚ: Zahrádečka a rybníčky.

Se Silvestrem patříme k dlouholetým a dobrým zákazníkům Eurotelu. Je sice nechutně dražší než ostatní operátoři, ale s jeho službami jsme byli vždy maximálně spokojeni a tak jsme zůstávali. (Jeden čas jsem sice laškovala s Oskarem - ale proboha, již nikdy více!!!)
Každý máme telefon se simkou a počítač s terminálem a další simkou - celkem tedy čtyři kousky intenzivně využívaných a placených simek. Když jsme opustili ADSLko a u nás ve vidlákově ještě nemáme pevnou linku, uvítali jsme Eurotelí nabídku na jejich Data Nonstop za přijatelnou cenu. A samo připojení - no, žádná velká rychlost to není, ale kdo čtyři roky trávil s obyčejným modemem a ještě se nestačil až tolik zhýčkat ADSLkem, uvítal i toto. Když se na net neposílají nějaká ohromná data, tak to vcelku jde.
Ale vrátím se - s Eurotelem i službami jeho operátorů jsme byli vždycky spokojení.

Ale - časy se mění... V posledních dvaceti hodinách jsme se o tom přesvědčili...

Celý příspěvek

K čemu pak jsou takové RSS čtečky — to musí být něco děsně složitého a naprosto zbytečného. To jsem si říkala hrozně dlouho, naposledy ještě včera večer. V noci mi to už ale nedalo a začala jsem bádat, k čemu je to vlastně dobrý. A dneska ráno jsem si o tom něco našla a zkusila si to nasát do počítače. Po prvotním rozkoukávání nechápu, jak jsem bez toho mohla žít. Z radosti jsem vzala jednu rozmazlenou kočku domácí a vyrazila s ní pro uhlí. Jakub se chvíli nadšeně válela po sněhu, ale pak jí začaly studit tlapky a mizela směrem k našemu nepříliš vytopenému domovu — leč přeci jen o něco teplejšímu než zahrada a dvůr. No a nakonec jsem si sem přidala odkaz na Trackněco, tuším že back — to ještě pořádně nevím k čemu je a jak funguje, ale po zkušenostech s odmítáním RSS se nezříkám ničeho. Ještě bych ale chtěla vědět, co dělali u těch vrat...

Je pět hodin a u ouška mi drnčí plechová kráva. Budíčéééék... poslepu plácnu rukou směrem k budíku, chtíc ho umlčet... Má ručka mine zdroj onoho smrtícího zvuku a tvrdě dopadne na sklenici s čajem, kterou jsem měla vedle budíku. Sklenice se pochopitelně zvrhne a nepatrné množství čaje, které v ní zbylo, zaneřádí koberec snad v celé ložnici. Se zběsilým výrazem ve tváři, krví podlitým zrakem a pozvolna otékající rukou uchopím sklenici a vztekle s ní mrsknu o zeď. Sklenice - nevkusný to, leč bytelný výrobek - spadla na zem a nerozbila se.

Celý příspěvek

Že by pasům už odzvonilo??? Bylo by na čase, máme je prošlý... Ale co kdyby ne... Proto jsme zapíchli vidle do bublajícího bahna a cestování pověsili na hřebíček. Ale ne moc vysoko... abychom dosáhli...

Včera jsem se pustila do papírování (ke své hrůze jsem zjisila, že nemůžu všechno dohledat (účetní mě možná zabije...) a zase mi utekl další díl nemocnice — v pořadí asi desátý!!! Chtěla jsem si dnes střihnout reprízu, ale hledání dvou chybějících výpisů mi to opět znemožnilo. (Navíc jsem ty blbý papíry doteď nenašla. Fakt miluju stěhování!!! To než všechno dovybalím, tak bude léto... ) A tak jsem zbytečnou prací přišla o další nevšední kulturní zážitek — když jsem četla tohle, tak mě málem klepla pepka! Doufám, že budou brzy reprízovat celý seriál! Určitě si pak nenechám ujít ani minutku!

Ty krávo jedna zajebaná, co to na nás zkoušíš? Tvoje kydy se nedaj číst a jenom překážej na internetu, jsi s tim do hazlu! Máme se snad posrat z tvejch cigaret? Ty si snad myslíš, že jsi búhvíjaká hvězda, ale nejsi nic než trapná. Je mi z tebe zle!!! Spláchni trapnou sebe, trapný bahno a ty nejtrapnější zapíchnutý vidle. ——————————

——- Original Message ——-
From: "Jan Jindra" janjindra@centrum.cz
To: as@bahno.cz
Sent: Monday, January 05, 2004 1:21 PM
Subject: trapné

Kdyby na chleba nebylo — tohle si musím koupit! Nevím, jak jsem bez toho mohla dodnes přežít!!! Strašně lituju, že Silvestr není žádný drobeček a do nabízených velikostí S nebo M se nevejde. Myslím, že tohle by měl mít ve svém šatníku každý, nezáležíc na pohlaví, sexuální orientaci a výši IQ!!! Neváhejte — tři stovky jsou přeci za takovou parádu pakatel!!!

(Mužům by určitě nejvíc slušel tento model!)


Důležité upozornění: V nabídce je i model s tamponkem...

Zdroj: http://www.feminismus.cz

Vždycky jsem tvrdila, že přestat kouřit pro mě nebude žádný problém. Dlouho jsem spotřebu cigaret měla pod dozorem a neměla vůbec žádný problém si zapálit opravdu jen příležitostně (třeba 2 cigarety za týden). Pak nastal takový životní kolotoč, víc starostí a hlavně hodně času stráveného u počítače. Cigaretky a káva k počítači tak nějak automaticky patří. A najednou jsem zjistila, že mi krabička za den nestačí... Můj kancl začínal být nevyvětratelný, přestože jsem se o to maximálně snažila. Dým zalezl do šanonů, šuplíků i knih a monitor mám očuzený od položené cigarety...

Celý příspěvek

Tak to mi fakt nikdo neřekne, co se dělo u těch vrat??? No nic, tak se s vámi podělím o vánoční zážitek strýčka Katastrofiče. Ale s vraty budu určitě ještě otravovat, na to vemte jed!

Celý příspěvek

Já už se ptám kudy chodím — ne že bych bez té informace nemohla žít, ale přece jen mnou docela cloumá zvědavost. A tak se třeba dozvím od někoho z vás, co to vlastně dělali tam u našich u vorot ???

Už jste někdy zkoušeli hrát šipky s doznívající kocovinou, kdy se ještě celkově zesláblé fyzično mírně třese, hlava nevnímá a oči nejdou pořádně zaostřit? Z bezpečnostních důvodů jsme zamítli sisal a stellové šipky a vrhli se raději na elektroniku a soft.

Při rozstřelu jsem se hned trefila do dvackovýho triplíku a tak jsem machrovala, že všechny smetu jak nic. Ovšem, po mém prvním ostrém hodu, kdy jsem trefila rouru od kamen a následně uhlák, jsem zavřela zvěřinec mimo můj dostřel a strašně jsem se styděla.
Ostatní spoluhráči mne však v tomto potupném stavu nenechali samotnou. Když však začaly šipky létat i za naše záda, pro jistotu jsme toho nechali.

Dnešní zápas neměl ani vítězů, ani poražených. Vlastně to byla spíš taková veselá činnost pro odbourání alkoholu z našich krví.

Za týden hrajeme další kolo. Před tím chlastat nebudu.

Ostatní doufám ano.