Mé starší dítě Jejka si o mně zřejmě myslí, že jsem magor, který potřebuje léčit. Sice se tomuto nařčení brání, ale jak si mám vysvětlit, že se v Tescu od nás najednou odtrhla, vběhla do lékárny a koupila mi čaj. Snad bych si i myslela, že je to od ní moc hezké, ale to bych musela být debil, který si nedovede přečíst na krabičce nápis Nervový čaj. Prý na zklidnění... No, nevadí, dám si pár šálků nervového čaje a pak jí klidně zmlátím...
Když jsme večer dorazili domů a vybalovali nákup, veškerá naše zvířena byla u vytržení. Byly jak z divokých vajec a když se zmocily krabičky s čajem a začalo parádní nervyzklidňující divadlo...
V prvním dějství jsme sledovali lítý kočičí boj o krabičku od čaje (nejdříve jsem se jí zmocnila já, abych alespoň obsah uchránila). Naše víceméně mírumilovné kočky se servaly až chlupy lítaly a do toho po sobě vztekle vrčely jak zuřiví velcí psi. V krátké chvilce jejich nepozornosti jsme krabičku roztrhli na tři díly a následně začalo dějství druhé, které by se dalo nazvat kočkonanií.
Každá z našich potvor se ke svému kousku z papírové krabičky vilně lísala a třela se o ni s hlasitým mroukáním. To trvalo asi hodinu.
V kočkách se po nafetování nervového čaje probudila dosud nevídaná agresivita. Lítaly po celém bytě a každou překážku ingnorovaly. Bylo jim naprosto ukradené, jestli svými drápky škrábou o okno (parádní zvuk...), jestli skáčou po lednici, skříních, televizi nebo jestli zasekávají drápky do našich vyděšených maličkostí. Ve chvíli, kdy vytvořily chlupatou vzteklou kouli se třemi ocasy, zbytky krabičky jsme zlikvidovali v kamnech.
Běsnění koček v té nejintenzivnější míře trvalo ještě asi půl hodiny, po zbytek noci už řádily přece jen trošku snesitelněji. Pokud se dá nazvat snesitelným, když po člověku toužícím po klidném spánku skáčou tři kočky jak po trampolíně...
Ráno, když jsme se po příšerné noci exhumovali, kočičky zalezly za kamna a sladce usnuly.
A já nevím, mám ten čaj pít? Kdoví, co to se mnou udělá...
Jedni naši dobří známí, kteří spolu již nějaký čas žili na psí knížku, se rozhodli svůj stav legalizovat před oltářem. Svatbu chtěli tichou a skromnou, nejlépe za přítomnosti jich dvou a oddávajícího. Toto ale v naší zemi není možné, museli tedy přizvat k obřadu i dvé svědků, nikoli Jehovových, ale svatebních. Hledali tedy v okruhu svých známých a přátel dva ty nejkvalitnější a nejlepší lidi, kteří by se jejich obřadu v rolích svědků zúčastnili. Samosebou se rozumí, že nikdo vhodnější a solidnější než já a Silvestr v naší republice prostě neexistuje, takže jejich volba nemohla padnout na nikoho jiného, než na nás dva.
Začátkem února nám oznámili, že nás dnes před dvanáctou hodinou polední čekají před obřadní síní, která jejich vztah uvede do svazku manželského.
Celý příspěvek
Většina civilizovaného světa bojuje proti hrozbě AIDS všemi možnými způsoby. Jak se tak dívám, tak například dnes je v TV na druhém programu ČT Benefiční galakoncert k světovému dni boje proti AIDS, pořádaný pod záštitou Nelsona Mandely v Kapském Městě. Jak omšelé a neoriginální! To se dělá leckde.
Naši poslanci zvolili opačnou cestu, novou a neomšelou! Hurá, konečně schválili něco rozumného! Už tak předražené kondomy přeřadili z 5% sazby DPH do vyšší, 19%. To si je konečně chudí studenti a krizové skupiny nebudou kupovat, bude hodně dětí (doufejme, že brzo zakážou i interupce) a zvedne se počet nakažených HIV. Spějeme konečně k lepším zítřkům! S našimi poslanci do věčných lovišť! Urrráááá!!!!
Jura se nedávno ve vzpomínkách vrátil do školních lavic. Nedalo mi to a hledala jsem i já své staré učebnice. Dneska se povedlo a z jedné krabice na mne vykoukla moje vlastní početnice, nad kterou jsem si před mnoha a mnoha lety namáhala mozkové závitky. No řekněte sami — není to nádhera???
Nedávno jsem někde zaslechla, že se po letech opět začne vydávat humoristický časopis DIKOBRAZ. Zavzpomínala jsem na Kantorka, Bape, Renčína, Vyčítala, Nepraktu se Švandrlíkem a další, kteří ve své době kreslili do Dikouše vtipy. Pak se mi to naprosto vykouřilo z hlavy. Včera jsem se v Tescu zastavila u časopisů abych skoukla, o co všechno zajímavého jejich nekupováním přicházím. No a taky že jo... úplně dole v koutku se krčilo pár čísel Dikobrazu — už trojky. Neváhala jsem dlouho a vyšpulila nekřesťanských peníz za pár stránek a nostalgických vzpomínek.
Snad to je klasickými "starými dobrými časy", ale starý Dikobraz se mi zdál lepší. Anebo je to tím, že opravdu nikdy nevstoupíš do stejné řeky? Především se mi moc nelíbila cena — za těch pár stránek a chvilku čtení je 17,50 Kč docela dost. A taky mě trošku zklamal nový živočich. Ten starý se na svět šklebíkoval přece jen tak nějak... hezčejc. Ale — ruku na srdce — číst se to dalo.
Přeju tomu novému Dikobrazu alespoň takové úspěchy u čtenářů, jako míval ten starý.
Dlouhý den se blíží ke konci a mne čeká závěrečné kolo — jazyk ruský. Nebojím se — větný rozbor v ruštině není a nic mě nemůže zaskočit — ruštinu ovládám opravdu dobře a žádná komnata v ruštině přede mnou není zamčená. Jsem si naprosto jistá, že to dopadne výborně.
Při čekání na zavolání do třídy jsem klidná a dokonce uvažuji o tom, že něco malého pozřu — můj žaludek totiž již asi 24 hodin odmítl přijmout cokoliv kromě asi dvou van kávy.
Najíst se však nestíhám a jsem pozvána do učebny. Vytahuji si směšně nízké číslo — 1 — ke kterému patří nejjednodušší otázka — Majá semjá.
Usedám na potítko a koukám se z okna. Venku je hezky a za pár minut už tuhle anabázi budu mít v pohodě za sebou... Ta technologie mi ale dala... Poznámky si přece psát nebudu, tohle okecá každý blbec a já to umím, tak co se vzrušovat...
Spolužačka před komisí doplkala nějaké nesmysly a já se s ní střídám na židli.
"Přečtěte nám laskavě otázku a přeložte ji," vyzve mě předsedkyně komise.
"Majá semjá — Moje rodina," odpovídám a najednou je všechno pryč... Třída, komise, já... Není žádná třináctá komnata, žádné tajemno... zůstává jen VOKNO, VÝLOHA a NIC...
Po několika nekonečně dlouhých minutách ticha otázka:
"Kagda vy radilas?"
Další minuta ticha za padlé...
"Kak vas zavut?"
Ticho léčí... Nechápu, co po mě chtějí vědět. Pozoruji předsedkyni komise, kterak se chce zakousnout do obrovského čokoládového zákusku tvaru koule. Ve výši jejích úst teplem znavený zákusek nevydržel a rozpadl se. Krásně to plesklo doprostřed jejího otevřeného sešitku s poznámkami. Komisařka zůstala chvíli zírat s otevřenou papulou na prázdnou ruku a pak její čelisti sklaply do prázdna. Vesele se tomu směji...
Profesor z cizí školy na mě zařve:
"TAK CO NÁM ŘEKNETE O VAŠÍ RODINĚ???"
"U bábušky sabáka," vysoukám ze sebe, stále se tupě usmívajíc.
"Výborně, alespoň něco jsme se dozvěděli! A jak se jmenuje babiččin pejsek???"
Rozesměji se víc a vyvádím komisi z omylu: "Ale babička má kočku!"
Komisařka vyvalí oči div si bulvami neshodí brýle z nosu, vyndá z papuly předposlední ocucaný prst, ten poslední neocucaný ukazováček stále ještě upatlaný od čokolády na mě namíří, prskne po mně několik sladkých drobečků a vřískne:
"A VEN!"
Závěrem nebudu děkovat motostřelecké divizi majora Ticháčka za laskavou likvidaci maturitní komise, leč musím poděkovat svým andělům strážným, že jsem odmaturovala na první pokus. Přestože jsem ruštinu u ústních naprosto nezvládla a vyfasovala jsem nedostatečnou, výborná z písemky udělala své a tak jsem nakonec obdržela hodnocení z jazyka ruského dobré.
A jak se na to dívám s odstupem let?
Byla to brnkačka...
Maturita V. — TO ZNÁTE, NETŘEBA NAPOVÍDAT!
Maturita IV. — 12 000 METRŮ ZA HODINU
Maturita III. — VEDLEJŠÍ VĚTA... PŘÍVLASTKOVÁ
Maturita II. — ZA VRAŽDU TŘÍDNÍHO
Jak jsem maturovala I.
Třetí kolo — do ringu na jedné straně si stoupám já, v druhém rohu se škodolibě šklebí technologie.
Vytahuji obálku a poslouchám stručné zadání:
"Knižní maketa, sistace, průměrný gradient."
Usedám v koutku na potítko a lámu jednu z tam připravených tužek. Přichází ke mně profesor technologie, jukne mi přes rameno na prázdný papír a napovídá:
"Průměrný gradient vám říkat nebudu, to je z vašeho oboru, to znáte, knižní maketa je ...(následuje přesný popis) a sistace je (opět dokonalá nápověda)."
Pak mne nechal o samotě s mým žalem. Věděla jsem totiž přesně, co je knižní maketa, znala jsem každý detail o sistaci — leč o průměrném gradientu jsem slyšela prvně v životě.
Před komisí jsem s maketou i sistací zazářila, řekla jsem o tom víc, než chtěla. Oddalovala jsem chvilku s průměrným gradientem. Ale věčně se to oddalovat opravdu nedalo a tak přišla minuta pravdy.
"Tak co nám povíte o průměrném gradientu?" zněla hnusně škodolibá otázka profesora, který mi napovídal. A tu najednou, stal se zázrak!
Vyšla hvězda na východě... Ne, to je blbost...
Můj vnitřní zrak z ničeho nic spatřil učebnici otevřenou na 64 stránce a tam, vpravo dole graf průměrného gradientu! Jako ve snách hrábnu pro profesorovi, vytáhnu mu z kapsy propisku a už to, co mi vidění napovídá, mastím na papír.
Komise žasne... ale já ještě víc.
A třetí kolo je úspěšně za mnou.
Maturita IV. — 12 000 METRŮ ZA HODINU
Maturita III. — VEDLEJŠÍ VĚTA... PŘÍVLASTKOVÁ
Maturita II. — ZA VRAŽDU TŘÍDNÍHO
Jak jsem maturovala I.
Jen co jsem nabrala druhý dech, přišlo na řadu další kolo: výběrový předmět. Vybírat jsme mohli mezi matematikou a fyzikou. V prváku jsem se bez rozmýšlení přihlásila na matematiku a až do začátku čtvrtého ročníku jsem na tom tvrdošíjně trvala. Mé rozhodnutí trvalo přesně do chvíle, kdy jsme začali probírat Integrace pes partes (nebo něco podobně neslušného...). To jsem dala matematice sbohem a přihlásila se na poslední chvíli na fyziku...
I když ani ve fyzice mé vědomosti nedosáhly dokonalosti — otázky 54-60, pojednávající o záření gama a jaderné fyzice, jsem se již ani nesnažila přečíst, doufajíc v anděla strážného, který mi pomůže vytáhnout si otázku s nižším číslem.
I stalo se... Otázka kolem třiceti — odpor těles vůči prostředí. Banální a snadné, další předmět v suchu! Raduji se na potítku.
Komisi jsem svými odbornými znalostmi naprosto okouzlila. Leč, i zde na mne číhala třináctá komnata — za jejími dveřmi celou dobu mé školní docházky dřepěly úlohy o pohybu.
Za pomoci fyzikářky jsem na tabuli úspěšně spočítala jakýsi příklad. Výsledek byl 120 nevím už čeho za jak dlouho. Ale těch 120 si pamatuji určitě.
"Výborně," jásala komise a já se začala tetelit, že je fyzika taktéž v suchu. Do chvíle, kdy se zákeřný přísedící z jiné školy zeptal: "A kolik je to metrů za hodinu?"
Vytřeštila jsem oči a pak tiše špitla:
"12 000 metrů za hodinu..."
Naštěstí jsem špitala opravdu hodně potichu. Moje milá fyzikářka, stojíc celou dobu u tabule věrně po mém boku zajásala:
"Správně, 120 000 metrů za hodinu!!!"
Maturita III. — VEDLEJŠÍ VĚTA... PŘÍVLASTKOVÁ
Maturita II. — ZA VRAŽDU TŘÍDNÍHO
Jak jsem maturovala I.
Jak už jsem psala, první na řadě hned po ránu byla čeština. Písemku jsem zvládla chvalitebně a věřila jsem, že svými rozsáhlými vědomostmi z literatury hravě přesvědčím komisi o své dokonalosti. Ani gramatika mi větších potíží (zkazila jsem se až při intenzivnějším používání klávesnice — s tužkou sice píšu pomaleji, zato skoro bez chyb).
Z pytlíku jsem si vytáhla Čapka. Jeho dílo zná každý, a kdo jen trošku tápe, umlátí komisi alespoň Dášeňkou. Suverénně jsem hovořila o matkách, robotech, Masarykovi i Dášeně a radovala jsem se, jak mi to pěkně vychází. Ovšem do chvíle první zákeřné zrady...
Byť jazyk český nikdy nebýval mým velkým nepřítelem a ve své zvídavosti jsem uměla i mnoho věcí nad rámec povinného učiva, přeci jen pro mne má tento předmět svou záhadnou třináctou komnatu...
Mezi záhady a taje lidstva pro mne nepochopitelné totiž mimo tajné jezuitské nauky, obřady keltských druidů, kruhy v obilí a obrazce na planině Nazca patří i největší tajemství — VĚTNÝ ROZBOR.
Ani už nevím, jak ta věta, kterou jsem měla rozebírat zněla — nepamatuji si ani, jak byla dlouhá. Jen jsem suverénně určila podmět a přísudek a dál mi nezbývalo nic jiného, než nechat vše ostatní na osudu. Důmyslnou nápovědou ze mne komise ještě vytáhla informaci, že souvětí se skládá ze dvou vět...
"A druhá věta je jaká?" zeptala se češtinářka a obratem si dala ruku před pusu tak, že nikdo pořádně nepochopil proč a plynule, leč šeptem pokračovala: "...přívlastková!"
Tupě jsem toto slovo opakovala, komise uznale pokývala hlavami a já měla první část maturity úspěšně za sebou!
Maturita II. — ZA VRAŽDU TŘÍDNÍHO
Jak jsem maturovala I.
Naše třída byla rozdělena na čtyři skupiny — maturovaly jsme od úterka do pátku. Ech — to maturovalY mi tak nějak podvědomě uniklo... Studenti, šrotící náš obor byli rozděleni do dvou tříd — inteligentně na chlapeckou a na dívčí.
Nikdy jsme nepochopili, proč nás tak hloupě rozdělili — mezitřídní družba byla velmi komplikovaná — střídali jsme se sice i o učebnu, leč rozvrh nám byl upraven tak, že jsme se s protější chlapeckou třídou na území školy skoro nepotkávali. Nevíme, co k tomu vedení školy vedlo, ale možná již se studenty našeho oboru jisté zkušenosti mělo ...
Jako jedna z mála škol jsme totiž měli i čtvrtý klasifikační stupeň z chování. Když jsme se ptali třídního profesora, zač se čtyřka z mravů dává, suše odvětil: "Za vraždu třídního."
Měla jsem to štěstí, že jsem byla v první skupině maturantek — a měla jsem tak naději, že to budu mít (snad) co nejdřív za sebou.
Prvním předmětem, ze kterého jsem měla složit zkoušku dospělosti byl český jazyk...
Jak jsem maturovala I.
Myslím, že by byla škoda můj starý dobrý Bohnický nočník pohřbít se všemi vzpomínkami. Několik z nich jsem se rozhodla zachovat a publikovat je v dobách mentálního útlumu tady v Zapíchnutých vidlích. Případné čtenáře tohoto deníku obšťastním všemi vybranými, dnes začnu publikovat seriál Jak jsem maturovala, který v anketě v minulém příspěvku dostal nejvíc hlasů. Proč seriál — protože je to dlouhé a slabší jedinci by to nemuseli zvládnout najednou. Tak tedy pámbíček s vámi a zlé pryč, držte se, jedeme z kopečka a začínáme....
Dávno, dávno již tomu, co jem naposledy navštívila jako student školní škamna.... 31. května letošního roku tomu bude už... strašně moc let.
Bylo tenkrát již od rána sluncem zalité úterý. Plížila jsem se přes Smíchov směrem k ulici Viktora Huga, kde měla tu čest stát naše škola (budu se tam muset někdy zajít podívat, zda-li tam ještě tento skvostný dům stojí — Smíchov za ty roky natolik změnil svou tvář, že by ho snad ani Arbes nepoznal....)
Cestou ke škole jsem vzpomínala na své kamarády (i z jiných ústavů, než byl ten náš), kteří již měli zkoušku dospělosti za sebou a užívali si volných dní škodolibými poznámkami na adresu nás chudáků, které to ještě čekalo. Ještě dnes občas vyčtu Obeliskovi jeho nechutné hlášky při spatření mé, nervy ničené, tělesné schránky:
"Co je, neměj nervy, maturita je BRNKAČKA!"
Debil jeden .... ježiši jak ten mi štval!!! Jak jsem ho za to nenáviděla!! A věřte nebo ne, dodnes mu to vyčítám...
Mám pocit, že když bylo venku -20°C, bylo v našich ratejnách příjemněji. Tohle počasí nám nějak nesvědčí. Mrazy sice nejsou a když už, tak jen přízemní (ovšem i ty stačily na to, aby rybníček opět z větší části zamrznul), ale kancelář je poslední týden naprosto nevytopitelná — od minulého pátku jsme se nedostali přes 15°C ani omylem. Snažíme se nedostat pod dvanáct, ale i to dá nám i kamnům velkou práci. U podlahy jsem teplotu radši ani neměřila, stačí, jak mi mrznou nohy ve sněhulích a třech vlněných lyžařských ponožkách. Jedinou činností, při které se dokážeme zahřát, je nošení uhlí. Ale vzhledem k tomu, že 95% mé práce je dřepákování u počítače, docela klepu kosu. Co kosu, po dvou hodinách už spíš klepu kombajn.
Mých pár mozkových záhybů zamrzá a odmítá jakoukoli duševní činnost — nejsem ani schopná napsat ani obvykle slabomyslný žvást pro vidle. Přiznávám, párkrát jsem se snažila něco světového zplodit, ale výsledek byl zoufalý a tak nezbylo nic jiného, než text cenzurovat klávesou delete. Jedinou mou kratochvílí je čtení mých oblíbených deníčků při popíjení horkého čaje. Ale i napsání komentáře pod články je pro moje ztuhlé pazoury nad mé síly.
Nezbývá nic jiného, než hmátnout do archivu již neexistujícího starého Bohnického nočníku a pustit do světa pár prastarých textů. A snad si na zimu zvyknu dřív, než se oteplí, případně než potupně umrznu.
Jen by mě zajímalo — co mám pustit do světa jako první? Vzpomínku na to, jak jsem maturovala, nebo jak jsem se celý den dívala na televizi, něco o našich zviřátkách, o silničních radovánkách nebo o tom, jak Silvestr měnil čerpadlo?
Přes zimu jsme bušili společně s místními rybáři do ledu sekerkami a dlabali úctyhodné díry. U děr postávali volavky a statečně se živily malými kapříky. Poslední dny byl led tenký, stačilo tu a tam metnout dlažku a ze vzniklé díry vykukovalo hned několik kapřích čumáků.
Celý příspěvek
Rybníček pod našimi okny je od prosince zamrzlý - vyjma asi dvou dní v minulém týdnu, kdy led roztál, aby se mohl udělat nový. Přes zimu tu a tam nad vysekanou dírou v ledu postála volavka, aby ulovila rybku (což se mi nepodařilo vyfotit, škoda), jinak byl rybníček osiřelý. Dnes se vrátili jeho stálí obyvatelé. Ale už bez dětí - jen oba rodiče. Ale i tak jejich přistávání na ledě patřilo k tzv. "banánovému humoru". Digitálka jsem měla daleko, ale potom jsem fotila o stošest. A už máčím rohlíky, abych jim něco málo přilepšila.
Celý příspěvek
Šel študý chudent v rozpláštěným trháku hruškovi na strýčky. Svítíček měsil, bzučky muškaly, štěk na něj zapesal, zaocasil vrťasem, přesplotil skok a študýho chudenta nohnul do pravý kousny. Zavolal pohotovostní rychlost a ta ho pak odvezla do nemocniční všeobecnice, kde mu říznu unohli.
Tohle jsem slýchávala od tatínka, když jsem byla malá. Smála jsem se tomu a připadalo mi to jako blbost. Ale jak se míjel rok s rokem, několikrát jsem podobnou smyčku zaslechla i v obyčejném životě...
"Mně se ty šaty takhle nelíbí, tu páru mi odkapsej!" (moje maminka své matce, která ráda šila)
"Nebudu si pamatovat, co všechno mám koupit, napař mi to na pipír!" (můj děda při poslechu toho, co má přinést z obchodu)
"Au, bouchla jsem se do malečku a ukopla palíček!" (já, když jsem kradla jako dítě třešně a blbě jsem seskočila ze stromu)
"Dnes venku ale pršně hnusí!" (povzdech kamarádky u okna)
"Děti, podívejte se, nad námi letí husno hejn!" (tak k nám promluvila paní učitelka na škole v přírodě)
"Nabuď mi řitíka." (manžel mé kamarádce v posteli před spaním)
"Vyptáčkujte se, vyletí úsměv!" (můj kolega fotograf při práci. Objekt před objektivem to pochopil tak, že má spadnout na zem a tam dlouho hýkat.)
Měli jsme kdysi kolegu Karla, který měl na hlavě jizvu, která si ani v nejmenším nezadala s proslulou jizvou Petra Novotného. Mnohokráte jsme se Karla ptali, kdeže a jakže k této strašlivé mužné ozdobě přišel, ale on její vznik zahaloval tajuplným mlčením. Po dlouhé době pátrání jsme se ale dozvěděli alespoň den vzniku jizvy - 21. srpen 1968. A po další době se zmínil, že onen den byl před Českým rozhlasem. A nebylo nic snažšího, než si dát datum a místo pobytu k sobě a Karel v našich očích vyrostl v hrdinného reka, který s nasazením vlastního života bránil naší vlast proti okupaci na věčné časy. Jeho hrdinství a statečnost se znásobily ještě jeho skromností, se kterou o oné tragické události nechtěl hovořit.
Celý příspěvek
Nemuzeme se jiz nejakou dobu prihlasit na internet. Nelibi se nam to a volame operatora.
[19:04:17] Operator ET: Vsechno je naprosto v poradku, jen sit je nepatrne pretizena. Zkuste se prihlasit pozdeji.
[19:06:33] Mame radost z dobre rady. Takovahle je fakt nad zlato!
[Zapíchnutý vidle]
10.2.2004 — 20 hodin, 20 minut
Huráááááá!!!! Změna!!!! Eurotel se fakt snaží!!!! Konečně nemusíme trapně klikat na všechny možné a nemožné odkazy a místo prohlížení GOOGLE čučet na poměrně nudný text "Stránku nelze zobrazit —
Požadovaná stránka není dočasně k dispozici. Na serveru WWW jsou pravděpodobně technické potíže nebo je třeba změnit nastavení prohlížeče....." Konečně se nemusíme trapně snažit odeslat docela důležitou poštu!!!! Jupíííí!!!!
Teď už je to přeci jen veselejší pohled na monitor, nezdá se vám???? Jupíjou, juchúúúúú!
Jen doufám, že ten človíček, který kdesi čeká na náš mejlík, bude sdílet naše nadšení...
10.2.2004 — 21 hodin, 35 minut
Právě volal ten človíček, co chce ten mejlík. Naše nadšení nesdílel. Ba dalo by se říci, že byl i dost nasrán... Nechápu proč.
10.2.2004 — 22 hodin, 24 minut
Přestože jsme byli oním čekatelem mejliku posláni zcela jinam, jdeme do postele. Mám rozečtenou docela prima knihu. Jestlipak dávají něco hezkého v televizi???
10.2.2004 — 22 hodin, 26 minut
Vzhledem k tomu, že nám poslední dny dochází poměrně často k výpadku elektrické energie, mám vedle monitoru stále zapálenou svíčku. Plná dojmů z Eurotelu jsem do ní omylem strčila a .... no, do postele nejdu, číst si nebudu... počkám, až ten litr vosku trošku zaschne a jdu čistit klávesnici...
11.2.2004 — 0 hodin, 35 minut
Klávesnice zbavena 99% vosku a kupodivu funguje. Konečně je později a nepatrné přetížení linky pominulo. Podařilo se odeslat s omluvou mejl. Třeba se adresát dobře vyspí a odpustí nám to zpoždění...
Včera jsem ze zvědavosti přidala do vidlácké šablony další počítadlo s Trackerem — ne, že bych nějak úzkostlivě hlídala kolik nás navštíví lidí, ale spíš mě zajímalo, odkud jsou, co na našich stránkách hledají a především, jaký mají operační systém. To mě osobně poslední dobou zajímá nejvíc, protože laškuju (vlastně už nelaškuju, už jsem se rozhodla) s tím, že si do počítače nasaju jako druhý operační systém Linux.
Jak Zapíchnutý vidle dopadly po necelých 20 hodinách?
Celkový počet přístupů za tento měsíc: 62 (56 nových a 6 opakovaných)
Operační systémy:
20 x Windows 2000
1 x Windows NT
6 x Windows 98
3 x Windows Me
32 x Windows XP
Prohlížeče:
32 x Internet Explorer od 5.0 až po 6.0
3 x Opera
27 x Mozilla
Ale nejvíc mě překvapilo, co návštěvníci na netu hledali a jak se na náš deníček dostali:
12x sex
4 x hovno,
2 x školní kamna
a po jednom Karlovy lázně, Karlovky, propisky, ponožky a pletení ponožek.
To pletení ponožek mě dostalo, tak jsem si klikla, co je to za blbost. A opravdu — vyhledávače najdou kdejakou blbinu...
Možná v těch statistikách najdu zalíbení...
Nějak jsem přes týden nestíhala a dneska odpoledne jsem se konečně vrhla na horu došlé pošty — nikoliv elektronické, nýbrž klasické papírové, kterou reálná pošťačka každý den cpe do naší schránky.
Uprostřed stohu dopisů, reklam a účtů jsem našla obálku s jakousi reklamou a v ní papírový pytlík s reklamním potiskem. Obálku jsem vyhodila jako první, reklamní letáky jako druhé a chystala jsem přihodit i zmíněný pytlík.
Ale v tu chvíli jsem se jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitla o hodně let zpět...
Zkrátka pytlík jsem bez jakéhokoliv varování svého okolí nafoukla a práskla... Prostě a jednoduše — neodolala jsem...
Výsledek se dostavil a byl ohromující!
Vzhledem k tomu, že mi zalehly uši, neslyšela jsem vřeštění koček ani psa. Silvestr na tom byl dobře, protože se coural kdesi venku a nebyl přítomen. Škoda, zážitek mohl být přeci jen o trošku zajímavější.
Když pytlík prásknul, zalehly mi uši, po hlavě mi přeletěla jedna kočka a jako žíznivá čára svištěla ke dveřím. Tam došlo k čelnímu nárazu s druhou kočkou, která do té doby zřejmě spala na Silvestrově židli. Jak to pokračovalo dál nevím, protože ve stejnou chvíli z pod mého stolu startovala Terezka (vlčák zvíci telete), vrazila do mne a svými čtyřiceti kilogramy živé váhy mě odhodila mezi fax a tiskárnu. Ve stejném okamžiku mi na zádech přistála třetí kočka, surově se odrazila od mé lopatky a chtěla mezipřistát na zádech Terezky a pokračovat v úprku z kanceláře. A protože Terezka byla na velmi rychlém úprku, kočka se netrefila, spadla na zem a rozplácla se jak dlouhá, tak široká. Na linu několikrát prohrábla nožkama, nabrala rychlost a zmizela kdesi v chodbě za skříní.
Škoda, že nebyla přítomná nějaká třetí osoba s videokamerou...
Na rybníčku pod našimi okny už zmizely ledy a vichr už opět dělá velké vlny. Při tom ale také v nepravidelných intervalech sráží k zemi trpaslíčky, kteří na svých maličkých kolečkách šlapou jak o život, abychom si tady mohli zapnout počítadýlka nebo uvařit čajíček. Pádem trpa z kola trp nemůže šlapat a tím dochází k výpadku přísunu elektrické energie. To se nelíbí nejen nám, ale ani našim počítačům, které startují zásadně do Nouzového režimu. Možná je to testík, co náš hardware a OS vydrží. A nebo je to testík mé nervové soustavy, která dostává docela zabrat kdykoli čtu hlášku, že příště při ukončení práce na PC mám uzavřít všechny programy a vypnout počítač položkou v nabídce START...
Špatné počasí není dobré, ale zase se dá na něj ledacos svést. Silvestr je sice i dnes schopen křepčit i na Poem, leč bacilové v mém krku a jakási neobvyklá únava mne nutí pokukovat po postýlce. A protože absolutní pravdu mají ti, kteří si myslí to, co já, tak i Silvestr musel rád dobrovolně uznat, že tohle je den dobrý akorát k lenošení v posteli s knížkou v ruce a talířem s nějakou mňamkou poblíž.
Přestože televizi uznáváme jen jako nábytek, zkusíme štěstí a třeba v ní poběží nějaký hodnotný a zajímavý pořad. (No, vzhledem k tomu, že u nás ve Vidlích máme jen čtyři základní programy, tak je to asi blbost, že...)
Jen budu doufat, že zvěřinec si také někam tiše zaleze a nebude si hrát s ořezávátkem fotbal jako dnes v noci. Nikdo by nevěřil, jak tak malé ořezávátko, odpalované třemi kočičkami, dokáže udělat tak ohromný rachot... V tom se nedá spát. Tedy číst...
Už aby to období zimního spánku skončilo a předalo vládu optimističtější jarní únavě...
Chcete vědět jak to vypadá, když někdo potřebuje na záchod, ale všude je obsazeno?
Po dnešní výstavě je to pro nás docela prima oddechovka.
Byli jsme dnes se Silvestrem na výstavě "TENTO MĚSÍC MENSTRUUJI". Svoje pocity z výstavy jsme zaznamenávali online díky SMSkám, poté večer u kafe jsme se s už s odstupem a s chladnou hlavou nad výstavou zamysleli...
Celý příspěvek
Jednoho krásného rána (přesně 18. května l.p. 2001) jsem usoudila, že mi není standardně mizerně, ale mnohem hůř. Moje tělesná teplota se pohybovala lehce přes 39°C a krk po letmém pohledu do zrcátka projevoval i pro laika nesporné znaky hnisavé angíny. Polykat nešlo (což občas nevadí, je naděje na shození alespoň pár přebytečných gramů.... dekagramů.... no tak dobře, mizerové, kilogramů, bléééé) a mluvit už vůbec ne (což je větší škoda, protože nemůžu nadávat). Sakra, ale tohle už není na aspirin, tohle už by možná chtělo konzultaci lékaře. A vyrazila jsem tedy na polikliniku Mazurská v Praze 8. Opět jeden z mých nápadů, hodných debila. Jak mi někdo mohl naměřit IQ 127 nechápu. Leda tak -127...
Celý příspěvek
Mně to prostě nedá spát a už mě bolí za krkem, jak nad tím pořád kroutím hlavou. Musím se s vámi o to opět podělit a upozornit, že tato nevšední kulturní akce PRÁVĚ DNES ZAČÍNÁ!!!
Kulturní výstava Tento měsíc menstruuji — probíhá od 4. do 28. února 2004 v Gallery Art Factory na Václavském náměstí v Praze (galerie je otevřena denně od pondělí do pátku od 10 do 18 hodin).
Doprovodná akce k výstavě — promítání Originálního videojournalu, přednášku a diskusi s Jiřinou Šiklovou a Kateřinou Čelikovskou "Chceme vložky mezi nožky, aneb vzpomínka na menstruaci v letech minulých" se koná 10. února od 17. hodin v prostorách Gallery Art Factory (Václavské náměstí 15, Praha 1).
A k tomu všemu se ještě můžete stylově oháknout!
No... já jdu snad radši vařit...
Nikdy v životě jsem ho neviděla. A tak jsem si ho koupila, přinesla ho domů a tam, o samotě a nikým nerušená, vyndala z pouzdra. Chvíli jsem si ho prohlížela a váhala, jestli to mám opravdu zkusit. Pak jsem se rozhodla, strčila ho tam a po krátké chvilce váhání ho zapnula...
Okamžitě se ozvalo chrčení větráků a jeho slabé svištění. Pak to najednou zachroustalo, v počítači hrklo, něco zašustilo a z monitoru na mne koukal černý pták s bílou náprsenkou a s názvem Linux. Netuším, jaká je to verze (nebo distribuce — linuxácká terminologie je mi zatím neznámá), prostě jsem jen tak čučela. Jako každého začátečníka mně napoprvé trklo kvantum nabízených her (dokonce jsem si chvíli hrála s tučňákem, který z děla střílel barevné kuličky) a pak mě zaujal program Vařič čaje. Hezké... louhoval se tam pytlíček s čajem a když bylo hotovo, pytlík zmizel a z hrnku se krásně kouřilo. K čemu je to dobré netuším, ale je to hezké. Vyzkoušela jsem si textový i tabulkový editor, jukla na práci s grafikou (hlavně vektorovou), no a pak už jsem musela končit, protože mě čekala normální práce.
Zatím se mi zdá, že je Linux přeci jen uživatelsky přítulnější, než když jsem před deseti lety usedla prvně k počítači a tam na mne z černé obrazovky čumělo jenom céčko, dvojtečka a zobák (C:>)...
Ale pak mě naštval — ale opravdu a hodně!!! Představte si tu drzost, že když jsem chtěla počítač vypnout, tak žádný oznámení: Alfičko, za chvíli budeš moci počítač s obavami vypnout... nebo Alfí, už můžeš počítač vypnout... Nic takovýho. Ta tlustá černá slepice mi počítač sprostě a jednoduše vypnula!!! Šlus. Ticho. Konec. Šmitec... Ani se nerozloučil, padouch!!! To se přeci nedělá!!!
A já jeho hozenou rukavici asi přijmu...
Linux — pro a proti
Strýček Katastrofič má už přes dvacet let chaloupku v jedné maličké malebné vísce na Šumavě. A ve vedlejší vesnici má chalupu Katastrofičův starý kamarád z vojny Pepan, se kterým svého času s nasazením života bránili československé hranice od všivých diverzantů. K pramalé radosti svých manželek pořádají tito dva ctihodní kmetové pravidelné pivní seance - vždy jednou za měsíc se na střídačku sejdou v hospodě v jedné či druhé vesnici...
Celý příspěvek
Cizí neštěstí léčí! Cizí neštěstí uzdravuje! Svět bude opět krásssný!
To je podtitulek útlounké knížečky ÚŽASSSNÁ DOVOLENÁ, která se mi před několika dny dostala do rukou. Autorka Katarína Gillerová popisuje týden dovolené s příbuznými, kterým díky tomu občas na mysli tane přijemná představa vraždy...
Pokud někdo takovou dovolenou prožil, nebo pokud je naštvaný na celý svět, ať vrátí dranžírák do šuplíku a zavře se s touto knížkou někam, kde ho nikdo nebude vyrušovat. Zjistí, že může být i hůř!
Mnohem hůř...
Bohužel u toho nebyl ani autor, ani odkaz na stránky. Když jsem se ptala odesílatele, tak mi bylo řečeno, že neví, protože mu to přišlo mejlem... Ale i přesto, že neznám autora, tak to sem prsknu. Nějak mi to něco připomíná... 
Především v zimních měsících ráda popíjím čaj s medem. Hodně čaje a hodně medu... A protože jsem od přírody docela líný člověk, tak mám velkou sklenici s medíkem na polici nad stolem vedle monitoru, abych nemusela do kuchyně chodit dvakrát. (Prý se nemá cpát med do vařícího čaje, tak to nedělám). Přestože se snažím dávat pozor, přeci jen se tu a tam stane, že se mi někde na stole objeví kapička medu, případně při psaní se mi některá z kláves lísá k prstu víc, než je slušné.
I dnes jsem si všimla, že se mi vedle hrnku s čajem (a medem) objevila kapice medu. Kvalitního medu, takového pravého, nešizeného, který opravdu hodně lepí. Odhodila jsem na stůl lžičku a vyrazila do kuchyně pro mokrý hadérek, bych svůj stůl mohla opět uvést do stavu nelepivého.
Při návratu zpět do kanclu mě čekalo boží dopuštění. Organizovaný chaos z mého stolu byl bez ladu a skladu rozmístěn po celé podlaze a mezi tím s vytřeštěnýma očiskama zběsile lítala kočka, která navíc při každém pohybu cinkala...
Jo jo, nemá mi čučet na monitor a číst mi poštu... To tupé zvíře si totiž sedlo na tu mnou odhozenou lžičku, která se nedopatřením ocitla na kapici medu. Med okamžitě zapracoval a lžičku pevně spojil s kočičí kožešinou a o zábavu bylo postaráno.
No, alespoň si zase pořádně uklidím stůl...
Poslední dobou laškuji s myšlenkou nainstalovat si do počítače jako druhý operační systém vedle Windows 2000 také Linux. A protože jsem Linux nikdy neviděla a vůbec nic o něm nevím, sháním informace kde se dá. Byla bych moc ráda, kdyby mi ti z vás, kteří máte s Linuxem jakékoliv zkušenosti, napsali svůj názor na něj. Tak co myslíte — Linux ano či Linux ne?
