Přestože je pondělí a nový pracovní týden, ráno jsem spala jako dřevo a nevzbudilo mne ani vřeštění opeřenců na jilmu před oknem ložnice. Ovšem když Silvestr začal sekat na dvorečku travičku, vzbudilo to do té doby po mém vzoru sladce spinkající kočičky, které nevěděly nic lepšího, než startovat k oknu přes mou hnípající maličkost.

Celý příspěvek

Na dnešek jsem Nerouškovi slíbila něco pořádného k jídlu, a tak jsem pozvala k nám do Zapíchnutých vidlí Yfču. Nera jsem nechala bez snídaně, páč jsem předpokládala, že jinak by celou porci nepozřel a kdo by se tady díval na Yfčino ohlodané torzo, zvláště ještě při slibovaném slunečním víkendu.

Celý příspěvek

Jak jsem ve středu psala, přišel k nám Nero. Vlastně byl přivezen a tvářil se, že si nás slupne k večeři. Moc se mu nedivím, celý svůj dosavadní život (je mu asi 6-7 let) strávil sám ve víceméně opuštěném autobazaru, do kterého mu párkrát v týdnu někdo přinesl něco k snědku. Zvykl si a žil jak se dalo.
Ale najednou se něco změnilo a Nero byl naložen kýmsi neznámým do Iveca i se svou boudou a kastrolem na žrádlo a odvezen do Zapíchnutých vidlí k neznámým lidem. Nedivím se, že v jeho dušičce zavládl velký zmatek - tolik pozornosti okolo něj - to ještě nikdy nezažil. Vrčel a cenil zuby na všechny okolo sebe.
Když jsme si s Nerem stanovili pravidla o našem společném soužití a podepsali mírovou dohodu, nezbylo ani jemu ani nám nic jiného, než zakopat válečnou sekeru.

Nero si zvyká poměrně rychle - celý den mu dělá společnost Terezka, která tohoto suchého patrona navádí ke všelijakým hovadinám a nepravostem a úspěšně se jí to daří. Jen do vody Nero odmítá vlézt - každý den pozoruje Terezku ráchající se v rybníku a nechápe, proč pije vodu tak, že se celá namočí. No a pochopitelně si také užívá i naší společnosti - přes den je mu k dispozici celý dvůr a zahrada a ještě jako bonus většina domu. Na noc se usalaší před vchodem, počká, až pořádně zamkneme a hlídá.
A hlídá fakt dobře. Není možné, že by se někdo přiblížil k plotu aniž bychom o tom věděli a kdyby se náhodou na dvůr dostal nějaký nevítaný návštěvník bez našeho doprovodu, byl by velice nemile překvapen Nerouškovými tesáky.

Nero je prima pes. Jo, je trošku ostřejší, ale protože nás přijal za své, začal chránit svědomitě nás i náš skrovný majetek.

Jen kdyby mi neochcával kolo...

Celý příspěvek

Pod našimi okny teče vodička. Tedy - až tolik neteče, spíš stojí. Možná to bude tím, že to není potok, ale rybníček. A uprostřed rybníčku je velmi navštěvovaný ostrůvek. Svého času tam pobývaly labutě, které zmizly neznámo kde a společnost nám dělají slepice jiné. Hlavně kachny a lysky. Poslední dny k nám přilétají další slepičky a vypadá to, že se jim u nás líbí.
Škoda, že když jsem tohle fotila už byl večer a já nestačila otevřít okno. Kdybych to byla bývala věděla, tak ho alespoň umeju, aby ta slepice byla líp vidět...

Celý příspěvek

Jak známo, auta se kradou. A tak se auta hlídají, co to jde. Hlídají je různé kamerové systémy, ploty, garáže a především hlídači. V nedalekém Vidlákově byl jeden autobazar s hlídačem, jemuž zaměstnavatel poskytoval i ubytování a stravu. Ale najednou se hlídač octl na dlažbě, protože autobazar z ničehož nic končí. A z dobře placeného hlídače se stal nezaměstnaný bezdomovec Neroušek. Ale protože má dobrou kvalifikaci a svou práci dělal opravdu velmi dobře, bylo mu přislíbeno zaměstnání v autobazaru jiném, leč ještě neotevřeném.
A tak se milý nezaměstnaný ocitl pod mostem.

Silvestrovi ho bylo líto a tak mu nabídl na přechodnou dobu ubytování a stravu u nás. Slovo dalo slovo, plácli si a já byla postavená před hotovou věc. Nejen já, ale i náš zvěřinec. Terezka je komunikativní psík, té je to jedno, ale kočky nerady jakoukoliv změnu, natož živého tvora - kromě myší a hmyzu jim vadí všechno a všichni.

Když Silvestr s panem Nerouškem přicházeli domů, Matýsek se díval z okna a nevěřil vlastním očím.
Kuba vylezla z pod bundy a zvedl se jí žaludek. Zrovna probuzený Tadeáš byl zhnusen na nejvyšší míru a chtěl zvracet.
Očekávám chvíli, kdy naše kočičky dají hlavy pod packy a začnou hlasitě štkát. Ale stejně jim to nebude nic platé a budou tu hrůzu muset pár dní či týdnů vydržet. No - a abych se přiznala, ani já nebyla dvarkát nadšená.

Pan Neroušek ale taky ne. Na kočky se ani nepodíval a mne naprosto ignoroval. No pane jo, to bude soužití... Uvařila jsem kafe a šla si ho na zahradu vypít. Neroušek se nerudně procházel po dvoře a mlčel - divnej patron.

Po nějaké době projevil pan Neroušek přání prohlídnout si náš dům. Pokrčila jsem rameny a šla ho provést po všech místnostech, vyjma našeho bydlení. Prolezl kompletně všechno - kam se na to hrabe vizitírování zlé tchýně. Ale při prohlídce už začal brát najevou mou maličkost a začal i jakž takž komunikovat. Dokonce neodmítl ani večeři, kterou jsem mu nabídla a vypadalo to, že si docela pochutnal. A pak prohlásil, že je to tady u nás docela velké, a že by tu s námi klidně i zůstal a hlídal nám to tady. Za ubytování a za stravu...

Už se dokonce skamarádil i s Terezkou a protože se blíží noc, oznámil, že jde ven a že bude hlídat. Že je zvyklý spát přes den. A se snídaní ať nepospíchám, stačí mu oběd.

Celý příspěvek

A dokonce čtyřiadvacetikarátový!

Celý příspěvek

Jak už jsme na sebe práskli, jsme nuceni plahočit se internetem přes mobil. A každý máme svůj vlastní terminálek se simčičkou, jejíž číslo nikdo nezná. Dokonce ani já ne, páč ho používám jen na ten netík. Tu a tam mi přijde nějaká SMSka, většinou reklama od operátora. Ale tu a tam i s textem, že mám novou hlasovou zprávu. Tyto zprávy ignoruji, ale dneska mě blikající obálka z nějakého důvodu zaujala...

Celý příspěvek

Kdybych se mezi vámi, chlípníci, nebála omdlít, tak jsem sebou už dávno švihla o zem.

Celý příspěvek

On to ten dobrák ani neví, ale myslela jsem na něj fakt celý víkend!

Celý příspěvek

Kdo si to objednává nevím, ale už mě docela štve. Přes tejden čumím ze studené kanceláře na sluncem zalité okolí a když se blíží víkend a přeci jen trošku víc volného času na pobyt v přírodě, tak...

Celý příspěvek

Kdysi jsem četla, že ptáci za letu nekakinkají. Moc se mi to nezdálo, ale byl to jakýsi odborný článek a tak jsem tomu věřila. Nebo ještě lépe - bylo mi to jedno. Bohužel už neznám adresu, kde jsem to četla. Ráda bych jim tam napsala, že se autor mýlí. Dnes jsem se o tom přesvědčila na vlastní rameno.

Hvízdla mi na něj nehezký sranec hezká vlaštovka. A páč jsem se na ní v tu chvíli dívala, vím, že letěla. A navíc letěla k nám do domečku. Tam chvilku zapózovala a ladně frnkla zase budovat svou rodinku do kravína.

A já jsem ráda, že to odneslo rameno a nikoliv třeba mé vlastní očičko.

Celý příspěvek

Květnové počasí stále nic moc a tak není divu, že do sebe hlavně večer leju větší než velké množství teplého čaje. Topit jsme už přestali a doma i v kanclu je sychravo a nevlídno. Ty metrové zdi přeci jen drží zimu docela fest.
Včera jsem odpadla poměrně záhy a po dlouhé době jsem už před půlnocí byla nějakou chvilku v říši snů. Ale asi okolo páté hodiny noční (kdysi jsem tou dobou už byla na cestě do práce...) se vypitý čajík ohlásil a já byla nucena vylézt z teploučké postýlky. Mžourajíc se doplouhám do koupelny, mžourajíc usednu a vzápětí vyběhnu v nedbale oblečených nedbalkách a nelidsky vřeštím na celý Vidlákov. Kam se na mě hrabe psíček Baskervillský!

Celý příspěvek

Je to sice s podivem, ale víkend jsme přežili. Pondělní ráno nás přivítalo zimou, odporným počasím, tichem a klidem. Tato dvě slova - ticho a klid - po tomto víkendu nabyly velmi zvláštních rozměrů - vyslovujeme je s posvátnou úctou a situaci se snažíme náležitě si vychutnat.

I Jejka se zamyslela nad uplynulými dvěma dny a něco málo o tom napsala. A já, než mne zcela pohltí stařecká demence a senilita, doplním ještě něco málo k jejímu příspěvku:

Jejka je velká holka a už tolik nezlobí. Ale to pochopitelně neznamená, že k jejímu chování nemám určité výhrady - ale to ostatně bude mít ona k chování mému také, proto se v tom raději nebudu moc vrtat. Rozepisuje se, že snad ve svém pubertálním období nedělala takovéhle věci - no, konkrétně tohle ne, ale i tak byla mnohdy na pár facek a několikrát se intenzivně pokoušela o můj kolaps. Ale jsem narozená ve znamení Býka a ti, jak známo, docela vydrží. Navíc když mým patronem dle čínského horoskopu je Drak. A Drak s Býkem - toť vražedná kombinace. Hlavně, když se člověk narozený pod záštitou těchto živočichů opravdu rozzuří. Nebývá to sice tak často, ale když ta situace nastane, je docela mela.

Jejka zavzpomínala na jednu početní úlohu, kterou měla řešit tuším že ve třetí třídě. Bylo krásné květnové odpoledne, úkol dělala u otevřeného okna v kuchyni našeho panelákového bytu, který je v šestém patře.

Celý příspěvek

Tento víkend se u nás sešlo naše milé a drahé hejno dětí a jeden dědeček. Věřili jsme v příjemný víkend strávený s dětičkami, plánovali jsme vyjížďku na kole a pochopitelně ping-pong. Jo jo, tak naivní jsme byli...

Celý příspěvek

Dal jsem si kefír a jeden z nás asi nebyl v pořádku.

Celý příspěvek

Hodně po půlnoci jsme šli skrčit očka, protože jsme věděli, že dnes ráno nebudeme muset vstávat nikterak brzo. Všechny schůzky byly domluvené až na odpoledne a celé dopoledne jsme chtěli zasvětit báječnému válení se v postýlce. A přestože to nemáme ve zvyku, vypnuli jsme si i telefony, ať je klid k zaslouženému spánku zaručen.

To si to člověk umí hezky naplánovat, co? Ale jeden míní, příroda mění...

Jak bedlivější čtenáři Zapíchnutých vidlí vědí, máme tři kočky. Vlastně jednu kočku a dva kocoury, ovšem jejich pohlaví v tuto chvíli není podstatné. Ty naše šelmičky kočkovité večer a v noci řádí, leč každé ráno a dopoledne tráví hlubokým spánkem. Nejinak by tomu bylo i dnes...

Celý příspěvek

Jo, měla jsem narozeniny a dostala jsem k nim krásný nový digitálek. Pro někoho by jeho funkce a rozlišení nestačily, ale protože se fotografickými pracemi už dááávno neživím, jsem z tohohle digouška naprosto nadšená. Zvlášť po zkušenostech s našim starým digitálkem, který neuměl skoro nic a fotil na dobré slovo. A byť mám starou dobrou zrcadlovku Nikona F55, už si dávno nedělám fotky sama a do minilabů se mi strkat peníze moc nechce - ne každá fotografie se povede...

A tak si tak pobíhám po našem Vidlákově a fotím, na co očko padne. Hlavně kmeny stromů, ale i lidičky, kytičky a zviřátka. Zkrátka všechno. Já jsem prostě spokojená a je mi srdečně jedno, jestli se mi někdo chechtá a nebo jestli se mu moje fotky nelíbí. Vůbec mi nevadí, že jsou i lepší digitální fotoaparáty s mnohem větším rozlišením a které můžou dělat daleko kvalitnější snímky.

K radosti mi opravdu stačí, když se mi povede třeba takovýhle záběr němé tváře, která na mne tak bezelstně upírá svůj zrak:

Celý příspěvek

Dneska odpoledne jsme konečně sestavili pingpongový stůl, napnuli síťku a když se kromě pavouků nikdo nedíval, pustili jsme se do hry. Muselo to být zajímavé, protože do té doby tvrdě spící pavouci se probudili a po chvíli hlasitě hýkali smíchy. Asi bylo i proč.

U toho zeleného stolu jsem stála naposledy před mnoha a mnoha lety a přestože mi to tehdá docela šlo, pauza ve hře byla docela znát. Ani Silvestr na tom nebyl o mnoho lépe.
Moje první podání bylo vedenou silou větší, než velkou, míček prosvištěl okolo Silvestrovy hlavy, odrazil se od zdi a vracel se směrem ke mně. Pohotově jsem do něj třískla znovu a situace se opakovala. Silvestr pronesl, že mu nemusím dokazovat, že se bez něj obejdu a že by si taky rád zapinkal.

Hodila jsem mu míček a ve střehu čekala, co bude. Ostražitost se mi vyplatila, protože jsem míček odrazila. Sice ne pálkou, ale rukou a nikoliv na protější stranu stolu, ale na zeď. Ovšem pak jsem přesně mířeným plácem flákla do míčku odrazivšího se od zdi a opět jsem opakovala své unikátní číslo se zdí za Silvestrem.

Ale nejen já hrála rukama a pálkama — i Silvestr ve chvílích, kdy si po mém podání nechránil oběma rukama obličej, připomínal větrný mlýn.

Když jsme si upravili pravidla hry, do kterých jsme zařadili mimo obyčejné hry pálkou i hru rukou, očičkem i ostatními částmi těla, uznali jsme odražený míček od zdi, oken, dveří i podlahy, naše výměny se stávaly delší a delší. Některé naše odpinknutí míčku bylo poněkud divoké a místy až akrobatické, ovšem hra stylu "plácni jak umíš" nás bavila a docela jsme se zasmáli.

Když budeme trénovat ještě tak dva-tři dny, můžeme se zúčastnit nějakého pingpongového turnaje. Myslím, že ve sportovním klání budeme vítaným humorným okénkem.

Nedávno jsem tady vyřvávala, že chci na svoje kolo páčičky místo takovýho přihlouplýho udělátka, který tam mám. Ale páčičky nejsou nikde v dosahu k mání, a když už náhodou jsou, tak za neslušný peníz. Ale včera se na mne štěstí usmálo!

Když jsme se v podvečer vraceli od dobrého dárce (ano, dárce, protože pinkponkový stůl ve velmi dobrém stavu s námi vyměnil za dvě lahve Tuzemáčku, čímž nám ho víceméně daroval...), viděli jsme cestou velmi sympaticky vypadající cykloservis. Tož jsme se stavili a páčičky neměli... Ale hodný pan prodavač hrabal a hrabal v jakési bezedné krabici a pak vytáhl páčičky od šimáňa, leč na dětské kolo — 3x5. Já ale potřebuju 3x6..., sakrapráce... Pánovi se mě zželelo a prozradil mi, že když prý oželím jeden stupeň, tak to prý půjde i s těmito dětskými. No, to bylo slovo do pranice! Šup sem s nimi, frrr domů, doma Silvestr hup na moje kolo se šroubovákem a kdoví čím ještě a už mám páčičkýýýý!!! Sice fungují trošku specificky, ale mně to stačí. Navíc přehazovačku stejně spíš nepoužívám... Vždycky si jí nastavím tak, aby to trošku slušně jelo a pak už to nechávám být, dokopec, skopec, rovina či les.

Jak jsem se zmínila, tak máme i stolek na pinčes. Je téměř bez vady, jen jsme mu museli dokoupit síťku. A pochopitelně také něco pálčiček, ktkeré se pohybují ve velmi širokém cenovém rozpětí — od 26,- Kč do skoro tisícovky. Stejně je to i s míčky — jeden se dá koupit jak za tři koruny, tak za čtyřicet.

V nejbližších dnech poreferuji, jestli je možno hrát ping-pong (nikoliv stolní tenis) s třicetikorunovou pálkou a tříkorunovým míčkem na stole za dvě lahve rumu.

Třeba jo...

Mým nejoblíbenějším sportem je četba u jídla. Ale to nestačí, zvlášť, když se u nás ve Vidlích sejdou všechny naše ratolesti. Dohromady jsou to čtyři kousky dětí a to si jeden v klidu u jídla moc nepočte. A tak se pokládáme na otázku, co s nimi....

Co by je bavilo — dřepět u našich počítačů a šmejdit po internetu. To je sice hezké, ale počítače s internetem máme dva a děti čtyři. A to nepočítám tu skutečnost, že mám vyrážku kdykoliv si k mému vlastnímu počítadlu sedne někdo jiný, než já...

Tak se snažíme sportovat. Mezi mé nejoblíbenější sporty patří karty, u kterých si odpočinu od věčného vysedávání u počítače. Taky občas hrajeme šipky — což je horší, protože u nich se blbě sedí... Ale život je změna, tak jezdíme do blízka či do daleka (má tělesná schránka radši do blízka) na kolech. Ale to mi neba, páč jsem ještě nesehnala páčičkýýýýý!!! Ale i jízda na kole má svá úskalí v podobě nepřízně počasí. Poslední dobou nejsou víkendy příznivě nakloněné celodenním výletům. Totéž platí i o badmintonu, který se ve větru hraje fakt dost blbě. A petanque mě popravdě moc neuchvátil...

A tak jsem přišla s nápadem, který všechny naprosto nadchnul — jednu z našich 18ti místností zaplníme pinkponkovým stolem a budeme plácat plácačkami do malých kulatých skákavých kuliček. Jenže je blbý, že nemáme vhodný stoleček...

Neví někdo o nějakém, třeba i mírně jetém, ale hlavně laciném?

...od mojí milé zdravotní pojišťovny. A protože jsem ve čtvrtek nebyla v dosahu pošťačky, skončil na poště a já se mohla kochat jen lístkem, který mi poštovnice zanechala v kastlíku. No nazdar, to zase bude nějaký průšvih v podobě opomenutí zaplacení čehosi... Děsila jsem se obsahu dopisu do chvíle, než se mi dostal do pazoury...

Databáze, kterou výše zmíněný úřad disponuje, vyplivla má data s tím, že je 10. květen den mého narození. A tak pojišťováci nelenili a napsali mi dopis, ve kterém mimo obvyklých narozeninových blahopřejných (a tak trošku soudružských) frází bylo zadoufáno, že budu i nadále vytrvale a radostně chořet pod jejich záštitou. A taky mi k tomu poslali obrázek!

Ani jedno mé oko nedokázalo zůstat suché! Už se opravdu nemůžu dočkat, až mě zase sklátí nějaká choroba.

Mezi lidi, kteří se chtějí pokochat mým dalším křížkem na krku, patří i strýček Katastrofič s rodinou. (Rodina obsahuje tetu, dceru a zetě). A tak sedli do auta a navštívili včera mou maličkost v Zapíchnutých vidlích.

Vesele jsme klábosili, užívali dobrého vína a kuřecího popcornu domácí výroby a očekávali jsme nový zaručeně pravdivý katastofický příběh. Strýček se k vyprávění neměl, ale chtěl se pochlubit svým novým mobilním telefonem. Vzal si z židle sako, šmátl do kapsy a ... nic.

"Ježišimarjá, tak mi ho v supermarketu ukradli... takovejch peněz!!!" zalamentoval strýček, nedal se nikým a ničím zastavit, sedl do auta a odjel do doličného obchodu. Tam, dle jeho slov, ztropil slušný skandál, zavolal policii, sepsal sáhodlouhý protokol a poté byl propuštěn.
Asi po třech hodinách se ještě celý běsný vrátil do naší společnosti. Hodil sako vztekle na židli a dál se rozčiloval nad tak bolestnou ztrátou. "To mi musel někdo chmatat do náprsní kapsy, fujtajxl, kdybych ho načapal, tak mu pazoury urazím!" rozčiloval se nad sklenkou vínka.

Když nastal čas odchodu, vzal na sebe sako, bouchl se do prsou řkouc: "Tady na tý straně v kapse jsem ho měl... au... sakra, co to tam mám?" Zašátral rukou v náprsní kapse, trošku pobledl a ... vytáhl mobil. "Co to je, toto... kde se tam vzal... mi ho přece někdo ukradl... to nechápu...."

A jeho dcera se škodolibě usmála na tetu: "Vidíš, mami, já ti říkala, že nemáš tátovi i mýmu muži kupovat stejná saka..."

dodnes ráda vzpomínám, kterak jsme spolu za našich mladých let sázely přesličky a plavuně. I tvoje záliba v domácích zvířatech byla znát již v dobách našeho dětství. Však co jsme se vyblbnuly s tvým oblíbeným plesiosaurem Jožkou!
Tvé literární nadání se projevovalo již tenkrát — kolik povídek a postřehů jsi vytesala do stěn jeskyně 3+kk, kde jste bydleli, to už se dnes ani nedá spočítat.
Mrzí mne, že když jsi začala chodit s tím Švédem, cos ho předtím vilně honila za třicetileté války na Karlově mostě, přestala jsi nějakou dobu psát své ptákoviny. Znovu literárně tvořit jsi začala až když Švéd zesnul sešlostí věkem a jak tak pozoruji, dodnes to vydrželo.
A to je moc dobře.

Tož, dovol mi, abych ti jménem nás všech popřála všechno nejlepší k tvým ...náctinám (...náctiny mohou být i narozeniny jak 18, 19, ale i 218 nebo 259 518....), hlavně hodně pomalu postupující sklerózu, artrózu, osteoporózu, paradentózu... a nebo ještě líp — ať se ti všechny něcotózy vyhýbají ještě alespoň tak 562 let.

Velkýho hudlana a obrázek něžné květinky posílají Alfa, Silvestr, Jejka, Ortica a pochopitelně náš zvěřinec.

Páčičky ke kolečku asi nebudou, ale zato jsem už předem dostala hezký dárek k narozeninám, které mám opravdu už za pár dní. Tuším že za dva...

Ale mám takovou radost, že se musím pochlubit i tady...

Celý příspěvek

Už několikero let nemám svoje modré kolo s beranama a jsem majitelem dámského vínového horského kola. Vlastně byla jsem... než mi ho sebraly děti. Ale po třech letech cyklistické abstinence se mi zachtělo jezdit znovu a tak jsem si koupila jiné horské kolo (tentokrát modré, heč), které dětem nedám, kdyby se na hlavu postavily! A ne a ne a NE!!!! Doufám, že je to jasné hlavně Ortice. S Jejkou je to v pohodě, protože ta nemá ráda pánská kola a moje kolo má právě tu štangli, kterou jako dáma odmítá.

Ale k věci — moje kolečko má asi 18 převodů a na řidítkách takové udělátko, kterým se převody mění. Toto udělátko vymýšlel ... no, nebudu nikoho urážet, ale mně se ten systém prostě nelíbí.
Jedná se o to, že poměrně krátké držadlo je rozděleno na polovinu a jedna z nich se točí a velmi snadno přehazuje rychlosti. Abych si jen tak nepřehazovala, když zrovna nechci, musím se držet za zbylých asi pět centimetrů držadla, což je i pro mou malou něžnou ručku poměrně nedostačující. Usnesla jsem se proto, že si místo tohoto divokého systému pořídím takové ty hezké páčičky, jaké vyrábí třebas šimáno...

Včera jsem byla v jednom cykloservisu v Mladé Boleslavi, kde mi byly jedny páčičky nabídnuty za cenu asi 9 000 korun, což je cena několikrát přesahující cenu mého kola i s dokoupeným příslušenstvím (a to tam mám i blinkr!!!). V mdlobách nad zmíněnou cenou jsem v dáli slyšela hlas prodavače cykloservisáka, kterak říká cosi o vynikající kvalitě těchto páčiček a nevím čeho ještě.

Já bych ale přesto raději páčičky trošku méně kvalitní a více lidové...

Jako anděl se mi jevila jen jedenkrát, a to když mi přirazila ve dveřích u ložnice palec.

Celý příspěvek

"Mamíííí, já bych chtěla kolo!" loudila před dávnými a dávnými roky ještě školou nepovinná Alfička.
"A jaký by se ti líbilo?"
"Já bych chtěla takový to velký modrý kolo s beranama!"
"Ale Alfičko, to je přeci hloupost, až se naučíš jezdit, tak ti koupíme s tatínkem hezoučký kolo pro holčičku."
"Mamííí, a jak se mám naučit jezdit na kole, když ho nemám?"
"Teď nemám čas, jdi za tatínkem."

Celý příspěvek

Před nějakým časem jsem zjistila, že vysedávání u počítače není nejvhodnější sport a že tím svou fyzickou kondici moc nezlepším. A protože Silvestr má stejný problém, rozhodli jsme se dát našim tělesným schránkám i jiný pohyb. Jako nejpříjemnější a nejdostupnější se nám zdála jízda na kole. (Snad nedopadneme jako strýček Katastrofič...) Po přetrpěných prvních pár kilometrech a především zakoupení nových sedel se naše chůze již zase stala normální a tak si poměrně v pohodě každý večer děláme kolečko okolo několika nejbližších vesnic.

Výjimku jsme neudělali ani tento večer a něco po sedmé hodině jsme vyrazili. Venku bylo příjemně a nebýt několika chroustích potvor, nabourajících do mého čela, jelo se cestou a lesíkem bezvadně.

Část našeho pravidelného kolečka ale vede po silnici, která není moc frekventovaná, takže se ani člověk moc čerstvého smogu nenadýchá. Jen tu a tam jsme minuli auto a nic nevypadalo na žádnou nepříjemnost. Na přehledné rovince, kde je plná čára nás předjela felicie a metelila si to směrem k Mladé Boleslavi. V dálce jsme v protisměru viděli velký náklaďák, za kterým jel Mercedes. A pak už jsme měli divadlo jako na dlani...

Rovný úsek silnice mezi dvěma poli, Mercedes kašlal na plnou čáru a kousek před Felicií začal náklaďák předjíždět. Klobouk dolů před řidičem Felicie... Brzdil až se z kol kouřilo, ale kdyby zůstal na silnici, srážce by nezabránil ani omylem... Na rozhodnutí, co dělat měl setinu vteřiny... Rozhodl se dobře a strhl volant doprava, do škarpy. Do docela hluboké škarpy... Felicie si sedla tak, že řidič ani nemohl otevřít dveře.

V naší úrovni náklaďák zabrdil — nevíme proč. Snad chtěl jeho řidič zastavit za sebou jedoucího Meďáka, nebo se podívat, jak svítí hvězdy... Když ho Meďák předjel a šílenou rychlostí zmizel směrem na Nymburk, řidič pokrčil rameny a pokračoval dál svou cestou.

Dojeli jsme k nešťastnému řidiči Felicie ve chvíli, kdy už se vesele domlouval s policií. Chvíli jsme poklábosili o slušnosti řidiče Mercedesu, dali jsme mu své nacionále a telefonní číslo a děkovali štěstí, že v cestě nebyl strom... Ale i tak si při skoku do škarpy mohl ve Felicii někdo zlomit vaz.

Nehoda se odehrála v takovém fofru, že jsme si nestačili zapamatovat poznávací značku bílého Mercedesu. Víme jen, že začínala 3S8.

V neděli nás poctila návštěvou jedna blízká osoba a my měli pocit, že celou dobu popíjení kafe mezi námi panuje taková nějaká divná atmosféra... Vždy jsme seděli u kafe v družném hovoru a tentokrát se to nějak nedařilo. Po nějaké době byl vznesen nesmělý dotaz, zda je s námi všechno v pořádku a zda nemáme nějaký psychický či fyzický problém. Nechápavě jsme se na sebe se Silvestrem podívali — pořád žijeme v představě, že praštění jsme stejně a nic výjimečného se s námi neděje.
Až teprve po chvíli nám bylo vysvětleno, že pochyby o našem zdraví vznikly ve chvíli, kdy očko návštěvníkovo spočinulo na knížkách, které mám u svojí postele....

Jak už jsem několikrát psala, z našeho digitálka dobrou fotku nevytřískám... ale pro ilustraci tohle snad stačí...

Přestože je 1. máj, lásky to čas a ku lásce zval nás nejen hrdliččin hlas, ale i řvaní žab, absence prvomájových veselic u nás ve Vidlích způsobila, že jsme zapomněli na ochutnávání obličejů pod rozkvetlou třešní. Doufám, že to nemusí být zrovna třešeň a že stačí i jiná rozkvetlá haluz. Na poslední chvíli jsme použili rozkvetlý kaštan... Tak do roka uvidíme, jak na tom budeme.

Jak na tom budeme my, všichni...