... jsem mnohokráte ve vypjatých situacích vyhrožovala Silvestrovi. Kdybych ho pojala za právoplatného manžela, lkala bych, proč že jsem si raději nevzala Pištu Hufnágla, ale protože jsem Alfa Omegová a nikoli Silvestrová, nic jiného než výhrůžka úprku za matkou mě nenapadla. Přestože jsem nikdy tuto výhrůžku nemyslela vážně, cesta osudu mne nutí sdílet společnou střechu s mojí drahou rodičkou.
Jo jo, po sedmnácti letech jsem se vrátila do kdysi důvěrně známých míst a pod rodnou střechu. A často myslím na známé pořekadlo, že odříkaného chleba... no, co se dá dělat, žeru, co se do mě vejde... brrr. Jen ta moje prvotní výhrůžka dopadla trošku jinak — neutekla jsem Silvestrovi k mamince, nýbrž utekla jsem k mamince se Silvestrem... No, má to blbý, chlapec, ale já ho varovala... Nedal si říct.
Seznamuji tedy pomalu Silvestra s místy mého dětství: "Tak tady, kde je to parkoviště, tak tady byl obrovský statek, kam jsem se chodila dívat na koně. Rozváželi mléko... Jo a tady, jak je ta luxusní restaurace, tak byla rybárna... jéééé, a támhle bylo skvělé papírnictví — to nejlepší v okolí. No přece támhle, co je ten sekáč... a tady, co je ta pizzerka, tak tam bývala Včela a vedle místo toho zlatnictví byl švec... a támhle jsem se učila jezdit na kole. No támhle, nevidíš? Tam, co je dálnice..."
No jo, všechno je jinak... tam, kde jsme hrávali fotbal stojí panelák, v místech, kde jsme si hráli na indiány stojí obrovský barák Huhlotelu, naše sáňkařská dráha se změnila v nějaké centrum čehosi a i ten kdysi téměř opuštěný zalesněný kopec, kde jsem přišla o věneček, je tak nějak smutně holý a vůbec ne liduprázdný... Po letech zůstalo jen velmi málo důvěrně známých míst — snad jen moje základní škola stojí v nezměněné podobě stále na břehu Río Botiča... no to snad ani nemuselo bejt...
V Maňasově nám utíká den za dnem, nestíháme a ještě jsme se vlastně ani na chvíli nezastavili. A když už bysme si pro sebe chvilku vyšetřili, je tu nemocná kočka Kuba (veterináři bádají, cože to má s páteří) a hlavně našich deset mimin. Jo, jsou krásný, jsou k sežrání, jen bych dělala ťuťuňuňu - ale ruku na srdce - už aby byli z domu! Ve Vidlákově, kde bylo 18+3 a dvorek nadměrných rozměrů, by to bylo o něčem jiném, ale v našem současném 1+1 a zahrádečkou jako veverčí pšouk to opravdu není k radostnému poskakování.
Celý příspěvek
Dneska je to — to je ale náhoda — přesně sedm dní, co se začala rodit naše smečka. Většina z nich tedy dnes oslaví první týden života, pár z nich si ještě na oslavu musí počkat do zítřka. Už jsou to velcí pesani, kteří nezapřou to, že jsou příslušníci bojového plemene. Když se jim totiž něco nelíbí či když mají hlad, útočí smrtícím zvukem — zuby ještě nemohou, páč jim ještě nenarostly... Kvílet a mňoukat umějí všichni a někteří ze silnějších jedinců již zkouší napodobovat vzteklý štěkot tlustého ratlíka.
V koši na prádlo smečka spí hlava nehlava a myslím, že si spánek dovedou opravdu vychutnat.
Jestli se snaží někdo psíky v košíku spočítat, měl by se dobrat k číslici devět. Nejmenší hafan s honosným názvem Prcíček je separován ve vytápěné krabici, protože se mu otevřel pupík a baští antibiotika (tedy, je to zážitek, cpát 22dekovému psíkovi léky, když ho ani nemůžete podržet za bříško...). Prcíček je na tom moc špatně, ale s naší pomocí a jeho úžasnou chutí k životu má velkou šanci podívat se na tento svět. Tak mu držte palce, protože je to tajtrdlík, který si to zaslouží.
Díky Terezce a frmolu okolo štěňat jsem se jen tak na okrajíček zmínila (a zanadávala, prokletí o stolici stále platí...) o naší ukradené Kočinelce.
Ale jak to vlastně bylo...
Celý příspěvek
9:25
Terezce z patnácti miminek zůstalo jedenáct — zatím. Jedna z nejmenších holčiček nějak ztrácí sílu. "Tak to utop, je to nanicovatý štěně," zní rady. Nedokážu to... Odebírám Terezce deset divochů a Holčičce nechávám k dispozici celou teploučkou mlékárnu. Terezka se snaží Holčičku opečovávat co to jde. Mažu na veterinu pro psí sunar, kdyby Holčička neměla sílu pít. Nemá sílu ani na Terezku, ani na flašku. "Hoď to do popelnice..." Nemůžu... nejde to... Terezka se musí starat o dalších deset dětí...
Asi Holčičku nechávám zbytečně trápit. Z elektrické dečky dělám teploučký pelíšek, vystlávám ho buničinou a držím Holčičce palce. Nic jinýho udělat nedokážu.
10:30
Holčička to nezvládla...
Kdysi jsem někde slyšela, že někdo je utahanej jak tři dny starej pes. Už vím, jak to vypadá... Máme jedenáct tři dny starých psů, co rostou jako z vody.
Největší psí holčička, která má pracovní název Amazonka a narodila se jako první, váží půl kila. Nejmenší hafan, pejsek Prcíček s porodním číslem 15 váží 240 g — má ještě co dohánět. Ostatních devět psů od nás ještě jméno nedostalo, ale klukovi na fotce jsme — ani nevíme proč — začali říkat Artík...
Propánakrále už dóóóóst! Dneska někdy kolem pátý hodiny Terezka porodila patnácté štěně... Ne všechna miminka přežila, ale i tak máme v této chvíli jedenáct žijících řvoucích příšerek — většinou jsou to kluci jak buci.
Ale Terezko, fakt už by to stačilo...
Včera po půlnoci jsme uléhali s tím, že má Terezka devět žijících miminek z jedenácti. Když jsem je ráno dávala do krabice, bych Terezu dostala alespoň na chvíli na zahradu, našla jsem další mrtvé miminko. Ale když jsem psiska dávala zpět k mamině, nevěřila jsem vlastním očím. Počítala jsem několikrát a opravdu důkladně... Spotřebovala jsem na to všechny prsty u obou rukou. A protože mi žádný prst nechybí ani nepřebývá, tak mám pocit, že máme deset žijících hafanů ze třinácti kousků...
No pane jo...
... a obávám se, že nám taky. Přeci jen je cecíků málo na tolik hladových krků.
Jak to první den dopadlo ukáže Matka Tereza.
JO — nebudete někdo chtít štěně? ;o)
Co to tady mňouká? jsem se před chvílí zeptala, když jsem uklízela herberk. To asi venku nějaká kočka, prohlásil Silvestr. Kočka — a takhle divně? To nebude kočka... myslím si.
Nebyla. Byla to maličká psí holčička, kterou pyšná Terezka oblizovala na dvorku pod stolem.
14:10
Než jsem dodělala fotky, narodil se psí chlapeček...
14:20
A než jsem to dopsala, narodilo se další mimi... pohlaví zatím neznám.
14:35
další mimi — celkem dva kluci, dvě holky.
Všechny miminka jsou černý — časem prý získají barvičku po tatínkovi. Mňoukaj jako když je na nožíky berou.
15:00
pátej kousek — pohlaví zatím neurčeno. Ječí jak prdlý!
15:40
šestej kousek
Stav — dvě holčičky, tři kluci a ještě nevíme.
16:05
sedmej černej červoušek — má se čile k světu...
17:05
osm... sakra, to už snad stačí... jak se dokrmujou štěňata, když je jich víc než cecíků????
22:00
Situace se stává nepřehlednou. V dobré víře, že je všemu konec a že budeme mít Sněhurku a osm trpaslíků, dali jsme si se Silvestrem kafčo. Když jsem se šla podívat na pesáčata, našla jsem dvě šťeňata mrtvá. Ovšem při letmém počítání zbývá stále devět živých hafanů...
... a tady by měl být slušný perex... Jenže kde vzít slušná slova, když ...
Celý příspěvek
Když jsme dneska přijížděli pro další herberk do Zapíchnutých vidlí, cestou jsem pobekávala, jak je smutné, že nás za vraty nevítají psi. Bylo vždycky hezké, jak vystrkovali čumáky přes plot zvlášť, když se k nim v posledních týdnech přidal i Lojza.
Dneska nás nevítal nikdo. Jen tichý dům a dvorek, nad kterým poletovaly vlaštovky. Lojza asi trucuje, že tady byl celou noc sám, pomyslela jsem si a dala mu do kýble čerstvou vodu. Určitě zase zalezl na své oblíbené místo do garáže a tam chrní.
Se Silvestrem jsme proběhli dům, něco zase zlikvidovali a zjistili, že práce tam máme ještě nejmíň do neděle. To pak musím přivézt Lojzíkovi tu nejkrásnější hlávku zelí na rozloučenou! Když už jsme večer padali hlady, naházeli jsme ještě pár nezbytně nutných věcí do auta a chystali se zase do města.
Ve vratech nás zastavil soused. Zval nás na večeři.
Grilují Lojzu...
Ne, děkuji, nemáme hlad...
Ostatně... v tomto případě... polívka z pytlíku má taky něco do sebe...
Jak já miluju život ve městě... GRRR
V noci na dnešek jsme nespali, protože krabice byly všude a skoro do rána jsme vybalovali a uklízeli, by bylo kam hlavu složit. No a když už se nějaký ten plac ke spaní našel, byl čas vstávat.
Po několika letech jsem se zařadila mezi dav, stojící na červenou a v zástupu lidí se vypravila na své možné budoucí pracoviště. Tam jsem celý den sbírala ohromné množství informací, že jsem z toho kvečeru měla v hlavě docela slušnej gulášek. A teď čekám, jestli to vstřebám a jestli zaměstnavatel usoudí, zda se beze mne obejde či nikoliv. Tož uvidíme...
V novém domově mám zatím počítač na starých wawkách, klávesnici na kolenou a myší rejdím po podlaze. Na krabici se sedí docela obstojně — je plná ručníků. Kolem mě lezou dva kocouři, kteří už hysťák ze změny okolí mají za sebou, s Kubou není rozumná řeč. Nevylézá z přepravky, jen tu a tam něco zobnout, vyčurat se a juknout, co je novýho. Je nějaká bez nálady a máme starost, co s ní je. Snad bude v pohodě.
Terezka se nám pěkně zakulatila a už chudák sotva chodí. Ta změnu prostředí moc nevnímá, stará se hlavně o změny v sobě samé. No, však už to má za pár...
A já jsem přesvědčená, že jestli se budu ještě někdy stěhovat, začnu tím, že zajdu za nějakým ozbojeným četníkem a poprosím ho, ať mě laskavě zastřelí.
Na jednu stranu se radujeme, ale na druhou stranu je nám tak trošku smutno. Rocko právě odjel se strašně milými lidmi a jejich třemi dětmi do jejich domečku se zahrádkou. Vypadá to, že si budou dobře rozumnět — padli si všichni navzájem do oka na první pohled. Rocko s dětmi sice nevyváděl jako včera u nás s Kačabou, ale velké sympatie byly a to je důležité.
Ale musím se přiznat — když odjížděli a Rocko seděl vedle řidiče a naposledy se na nás z okýnka oktávky podíval, měli jsme oba se Silvestrem na krajíčku.
No a teď, když to píšu, tak nějak špatně vidím na monitor přes slzy.
Stěhovali jsme se už víckrát a vždycky jsem si říkala, že příště do balení a stěhování vnesu přísný řád a v několika málo perfektně popsaných krabicích bude perfektně složeno našich pět švestek.
A dneska, po týdnu balení, si zase musím říct — třeba příště....
Několik málo krabic se rozroslo v krabic moc, na zemi je to, co se nikam nevejde, nacházíme věci, na které jsme dávno zapomněli a netušíme, jak jsme bez nich mohli žít, abychom je poté zabalili, někam uklidili a zase na ně zapomněli...
Jsme ve stěhovacím stadiu, kdy nevíme, jak pokračovat. Už to mám! Před Vidlemi zahoukal luxusní bílý vůz, za jehož volantem sedí Yfča. Začnu tedy kafem.
Už pár dní se bavím tím, že vyklízím skříně a balím naše saky paky do krabic. Když už jsem si nechala venku jen odrbaný pracovní džíny a triko, tak mi bylo oznámeno, že se mám jít podívat na svého možného budoucího zaměstnavatele. Díky tomu jsem ke své nedozírné radosti musela rozlepit pár krabic a vyrochat z nich trošku slušnější oblečení. Snad jsem vybrala správně, protože se mě nikdo nelekl, nevyhodil ze dveří a byla jsem dokonce na příští středu pozvána na školení. Mému zdaru ale nepochybně hodně pomohlo i několikero palců a pěstí, které mi někteří z vás drželi. Oblečená mám přijít prý tak, jak jsem byla u pohovoru — normálně. Sakra, ve který krabici je asi žehlička???
V krabicích jsou kromě našich šatek a botek i knihy a co je nejhorší — zabalen a z větší části odstěhován je i obsah špajzu a lednice. A tak se tu a tam uprostřed temné noci stane, že jeden či druhý jdeme mlsat do lednice — a tupě zíráme na prázdné místo, kde tento kus vybavení ještě nedávno stával. A tak se náš jídelníček ode dneška stává poněkud jednotvárným...
"Co bude k obědu?"
"Polívka z pytlíku nebo polívka z pytlíku."
"Nemáme něco jinýho?"
"Polívku z pytlíku s rohlíkem."
"Bych si dal slepici na paprice."
"Dostaneš polívku z pytlíku."
"Nebo kus pečenýho masa..."
"Polívka z pytlíku je taky dobrá."
"Nebo aspoň rajskou s knedlíkem...!"
"Budeš mít polívku z pytlíku nebo YumYum."
Svojí ledničku uvidíme až ve středu...
Některé třísky začínají lítat už dávno před tím, než se vůbec rozhodne o kácení lesa.
Celý příspěvek
