Já si tady poslední dny pobrekávám a skoro si pěstuju svoje depresivní stavy téměř k totálnímu vyčerpání a najednou ve chvíli, kdy si myslím, že mi je nejhůř, mi zapípá mobil.
Asi zase spam, pomyslím si, leč zvědavost mi nedá a smsku si přečtu. A zase se mi začnou koulet slzy jako hrachy. Ale tentokrát je to radostí — konečně po dlouhý době něco krásnýho a fantastickýho a bezvadnýho a... a... a... Zkrátka je najednou na světě tak nějak hezčejc.

Děkuju ti, Vojtíšku, že ses narodil a vyřiď prosím moc pozdravů svojí báječný mamině. A že jí moc děkuju za to, že si na mne vzpomněla v tak důležitej den. (A taky jí prosím pošpitej, že by mohla založet alespoň malilinkatej, docela nepatrnej prťavoučkej bložínečíček... ;o))

Vojtíškovi a jeho rodičům přeju samou lásku, pohodu a ať se v životě mají ještě o něco líp, než chtějí. A hlavně nikdy žádnej blbej rok! Leda tak jednou za pět let jeden blbej den, aby pak věděli, že to, co prožívají je krásný. Protože bez bouřky člověk nedovede ocenit sluneční záři, která se najednou stává nudná a všední.

Držím palce, ať vám to v životě všechno vyjde!

Tak se nám zase blíží konec jednoho roku a mně nedalo nezavzpomínat už teď na uplynulých dvanáct měsíců.

Tenhle rok se nám opravdu moc nepovedl. Řekla bych, že byl blbej. Docela dost blbej. Že stál za hovno...

Celý příspěvek