... a nechám ujet ten poslední autobus. Ten, který mi jede pár minut po odjezdu posledního metra, kterým v noci cestuju z divadla domů.

Když totiž u podchodu na ten poslední autobus čekám, pozoruji jedoho dobrého muže, který se soustředěným výrazem přepečlivě zametá schody v podchodu. S každým schodem si dává ohromnou práci, zamete ho dočista do čista, aby na něj za chvíli smetl svičík ze schodu vyššího.

Ano, tento pán zametá schody důkladně předůkladně, leč mnou dosud nepoužívanou metodou — od nejnižšího k nejvyššímu.

Co udělá nakonec, až zamete poslední nejvyšší schod netuším.

Ale jednou si na to počkám, i když pak půjdu domů pěšky...

Nevím, proč se maturitní plesy nepořádají až v době, ve které už mají studenti maturitu v kapse.
Všichni zúčastnění (studenti, učitelé, rodiče...) by tak měli mnohem víc důvodů k oslavám, protože by to už opravdu měli všichni všechno úspěšně za sebou.
Nikdo by se nemusel starat, co si vezme za rok na sebe v případě ne zcela nejlíp zvládnutých zkoušek.
Nikomu by se nemuchlaly šatky v igelitkách nebo pod bundami.
Nikoho by cestou domů z plesu nezábly nožičky tak jako mne letošní první březnovou noc, kdy jsme celou věčnost čekali na noční autobus.
Nikomu by neklouzaly botky na většinou neposypaných chodnících (těžko tomu při dnešním počasí věřit, ale prvního března ještě v noci mrzlo, brrrr).

Ale ples jsme úspěšně zvládli a já moc doufám, že příští rok na něj nebudu muset jít znovu...
Blížící se maturita je fakt nervák. Děsnej. Doufám, že jí Jejka zvládne na první pokus a mne pak nebudou bolet ručičky, protože jestli jí neudělá, tak jí zřežu. Jo.

Miulý rok nám dal asi zabrat víc, než jsme čekali, ten letošní zatím není o moc lepší a navíc si pořád ještě nemůžeme zvyknout na prostředí, do kterého nás osud šoupnul.
Silvestr do mne každou chvíli hučí, ať nenechávám Vidle spát, ale když psát nejde, tak psát fakt, ale FAKT nejde.
Několikrát jsem se tohle "psací ticho" snažila přerušit, ale s prachmizerným úspěchem.
Tak třeba tentokrát? Jen jestli ještě bude pro koho...

Jak jsem se zmínila, hodně pomalu přivykáme nejen městskému životu, ale i životu divadelnímu.
Městský život mě štve, ale nepřekvapuje, život divadelní mě zas až tak moc neštve, ale o to víc překvapuje.
Do divadla se totiž v mojí maličkosti vloudil kulturní barbáreček, který napřiklad nevěděl, kdo napsal operu "Dimitrij". Ech, co to plácám... Já vůbec netušila, že nějaká taková opera existuje!

Takového divadelního barbárka překvapují i téměř bezvýznamné a prý naprosto všední maličkosti. Jednou takovou maličkostí je i množství cigaret, které vykouří baletky (ano, ty křehké, téměř éterické bytosti, kterým bych nejraději tu a tam šoupla do něžné útlounké ručky třeba chleba se sádlem a s cibulí nebo alespoň suchý rohlík, hulej jak fabriky).
Navíc nechápu taky to, že pak naklušou na sál či na jeviště, poskakují tam a nechrchlají. Kdybych toho vypálila tolik co ony, nedofuním ani do prvního patra.

Rozkošní jsou i zpěváci, brouzdající s kafíčkem po chodbách divadla, prozpěvujíc si své role a nadávajíc, že se ten zasmizernej text v životě nemůžou naučit. Zpočátku jsem jim to žrala, ale teď už vím, že kecaj. Můžou. Několikrát jsem je načapala při představení na jevišti, kde dokázali, že ten text se naučit lze.

Hm, neměla bych si taky nechat něco na příště? Pochopitelně za předpokladu, že nějaké příště ještě kdy bude...