Může mi někdo říct, proč to pitomý ještěkotě s pitomým jménem Blažena každej den narve do tý svý mrňavý držky koberec z koupelny (kterej je několikrát větší než ona) a vláčí ho přes celej byt (spíš tedy byteček) do kuchyně a tam ho narafičí před ledničku?

To aby čekala na koberečku, jestli se lednice otevře a vypadne z ní něco dobrýho?

Abych tomu zabránila, zabránila jsem přístupu koček do koupelny.
Výsledek se brzy dostavil...
Kočka Blažena leze na kuchyňskou linku a sežere všechny houbičky na nádobí. Tedy ne, že by je vysloveně žrala, ale vyrobí z nich tou svojí nevymáchanou ukecanou tlamou neuvěřitelnou drť...
Zamezít přístupu do kuchyně nelze, neb tam do jedné skříňky pod dřezem naše kočky zkrátka přístup mít musí...
Tedy, nemusí, ale následky by byly pro nás velmi nepříjemné...

Ježkovyvočičkakrtečkovyručičky, já píšu voloviny. A to jsem si dávala předsevzetí, že nebudu nic psát, pokud budu mít uprostřed své divadelní "štreky" a když budu totálně unavená a nevyspalá. Ale to Nabucco mě dneska tak dojalo... Tedy... mne ani tak ne, ale diváky. Tleskali jak prdlí a opon bylo tak moc, že už to bylo až neslušné. Tedy, neslušné ani tak ne, bylo to od nich moc hezké, ale když na hodinkách hlídáte každou minutu, aby bylo padla, tak...

V obou částech našeho kulturou nacpaného pracoviště od nedávna platí zákaz kouření. V divadle se kuřárnám začalo říkat "nouzové východy" a o přestávkách nikotinu lační diváci postávají bez kabátů před divadlem a kdysi čisté chodníky obohacují o docela nezanedbatelné množství vajglů. Ne, že by ti kuřáci byli až taková prasata, ale když tam není koš ani popelník, není se čemu divit. A těm, kterým jejich počínání vadí budiž útěchou, že v tomhle počasí venku stejně nastydnou.

Posledním útočištěm kuřáků — zaměstnanců divadla — je recepce. Recepce, která má společnou zeď s restaurací, která má kancelář kdesi v chodbě za recepcí.
I číšníci chodí do divadelní recepce tu a tam spálit něco tabáku, nejvíce času tam ale tráví balet a sbor.
V recepci kouří kotelník, hasič i ředitel.
V recepci kouří orchestr, dirigent i náhodný host.
V recepci kouří ekonom i účetní.
V recepci nekouří produkční, protože si kouří v kanceláři.
V recepci nekouří tajemník, protože nekouří.

Onehdá nás několik v této zahulené recepci sedělo a popíjeli jsme teplý nápoj z automatu. Automat je sice vybaven cedulkou, že tyto nápoje jsou různé kávy, ale o tom by se dalo s úspěchem pochybovat. Co to ovšem v kelímku je netušíme, ale nejvíc mi chutná (blbě řečeno)... ale nejmíň ni vadí sedmička, kolega si dává většinou pětku.
Sedíme si každý u své pětky, šestky, sedmičky... a posloucháme hudbu z jeviště linoucí se celým divadlem. Tu najednou, bez jakéhokoli varování, ve vedlejší restauraci někdo usedá za piano a začne do něj mydlit jako o život. Známé melodie — Králíci z klobouku, Holky z naší školky, Dajána a podobné skvosty.
Kolega vytřeští oči a hledá špunt, který by si napchal do ušisek. Asi po dvaceti minutách piano ztichne a z restaurace k nám přijde se sklenkou piva na cigaretku a kus řeči veselý ofrakovaný číšník.
Kolega se na něj hned vrhne:
"Proboha, co to tam máte za šumaře, to se nedá poslouchat, to je něco strašnýho.... dejte mu rybu s hodně kostma, ať to dlouho žere... Mlátí do toho klimpru jako hluchej do vrat..."
Číšník slíbil, že s tím něco provede, kopnul do sebe pivo, típnul cigaretku a posmutněle odešel.

V tu chvíli mi to seplo:
"Kolego, víš kdo to byl?"
"No, to byl ten jejich pingl, ne?"
"Kolego, mýlíš se. To byl ten pianista..."

Tak to si onehdá jedu v našem Maňasově do práce. Ze stanice metra Kačerov do stanice metra Muezum...
Zcela obyčejná cesta, kterou prožívám poměrně často po ranním vstávání. Běžně se probouzím až kolem poledne, ale tentokrát mě jedna dáma donutila udělat výjimku.

Dále jen pro silné povahy...

Celý příspěvek

Když jsem nedávno četla o jedné milé kafárničce se smutným osudem, nedalo mi nevzpomenout naší krásnou milou hospůdku s milým majitelem Taťkou, který nás vždy vítal mezi dveřmi zvoláním "Ahoj děcka!"
Otevírací doba byla sice do 22:00 hodin, ale když jsme tou dobou ocházeli z divadla a zavolali jsme, jestli můžeme zajít na jedno...
"Jasně děcka, přijďte, ale tak na jedno pětipivo!"
Na dveřích napsaná otevírací doba byla opravdu jen dekoračním textem. Užili jsme si tam hafo legrace i při takové vážné věci, jako je objednání mrňavýho piva.

Jednoho letního večera se se Silvestrem vydáme do Hospůdky, tam pár zasmušilých lidí a Taťka nám točil pivko se slovy: "Je to v prdeli, děcka."

Za týden zavřel.
Celý zbytek léta jsme se dívali, jak kytka za oknem vadne.

Před vánočními svátky se v hospůdce začalo něco dít.
Suchá kytka zmizela.
Barpult zmizel...
Dřevěné obložení zmizelo...
Na zemi spousta sutě...
Pak zmizela i suť...

Nakonec se místo restaurace U KURÝRA objevila restaurace UDRAKA.
Ano, takhle dohromady, nechybí mi tam mezera.
Číňani si dávají draka rádi do svých názvů a čeština jim přeci jen moc nejde...

...stane s notebookem, když do jeho klávesnice vyleju dvě decky vlažného bylinkového čaje? Okamžitě jsem noťase otočila, vylila co se dalo a teď čekám, jak to dopadne.

Jo, starý dobrý obrovský počítadla — tam jsem měla po ruce vždy několik klávesnic a myší, při podobné nehodě se klábosnice vyměnila, při nedorozumění se mrsklo myškou o zeď, myška se vyměnila a jelo se dál. Tohle je moje noťasová premiéra, ale můžou za to TiTři, páč jsem je četla a četla a chlemtala čaj a tak jsem se tlemila, když tam kdosi huhlal do bedýnky, až jsem čajček vylila...

Ještě že byl čajček bez medu se včelou na víčku...

Patřím ke generaci, do které socialistické školství lilo ruštinu, tudíž jazyky ostatního a především neslovanského světa jsou mi poněkud méně známé. Poněkud méně, až téměř vůbec. Prý není problém se cizímu jazyku naučit, ale jak pro koho. Pro mne jo. Snad ani ne, že bych byla tak blbá (i když...), ale problém je spíš v lenosti.Tak si stále hledám výmluvy — budou prázdniny, jsou prázdniny, je po prázdninách, je před vánocema, je nový rok... je zimní spánek, jarní únava, letní malátnost, podzimní útlum...

Jeden z mých kolegů již socialistické nalévání jazyka ruského nezažil a vesele do sebe pere angličtinu a němčinu (ovšem s němčinou je na tom dost běsně...) . Ale každopádně mu závidím jeho jazykové znalosti. I když...

"CRRRRRRRRR!"

Kolega: "Tady Divadlo"

....................

Kolega: "Jes...... jés ....... jes"

...................

Kolega, obrátivší se na mne: "Co hrajeme 30. prosince?"

Já: "Netopýra"

Kolega: "Jak se řekne anglicky netopýr?"

Já: "Lítající myš... co já vim..."

Kolega opět do sluchátka: "Jés.... nou...... tomorrow ten...sakra.... mickey mouse... ne blbost... no Batman!"

Když jsem tehdy večer přinesla domů tašku s kotětem, nechala jsem jí v předsíni na zemi a vítala se s kocoury. Ti, jak je jejich nedobrým zvykem, po prvním mrouknutí na pozdrav a pohlazení, jali se očuchávat tašku, copak to v ní asi může být dobrého. Jakmile za okamžik zjistili co v tašce je, ztuhli úžasem. Lepší výraz by byl "odporem", ale nechci z nich dělat takové bestie...

Celý příspěvek