Když už mám ten kablík k foťáčku, tak jsem si konečně udělala místo na kartě a snažila jsem se blejsknout naše kočičáky. Jenomže Blažena má bílou tlamičku a vedle černýho kocoura je jaksi vyblitá...
A bez blesku fotit nelze, páč naše zvířena opravdu ani chvíli neposedí...



A tak mě nenapadlo nic lepšího, než strčit před blesk svůj vlastní prstíček:


Snímek není nijak upravován, jen zmenšen. Nedá se nic dělat, asi nemám modrou krev.

Předevčírem jsem si stěžovala na svou osobní anomálii Amču, jež mi krade a schovává předměty, by mi je poté v nejnevhodnější dobu a na nejblbějším místě vrátila.
(Taktéž jsem jsem se zmínila, že nemůžu dohledat rozečtenou knihu, což stále platí a já začala číst jinou.)

Dnes se Amče povedl velmi nevšední žertík.

Celou věčnost hledám kablík, kterým bych fotečky z fotoaparátu do počítače sosala. Někdy koncem roku Silvestr prohlásil, že už ho někde viděl, ale že zapomněl kde. Poté ho nějakou dobu hledal a minulý víkend mi kablík slavnostně přinesl a položil ho na stolek vedle počítače.
A já dneska zajásala, že kablík stále ještě trčí na stolku, tudíž jsem vzala taštičku s fotoaparátem, že z něj stará fota přesosám a konečně začnu používat na zvěčnění okolí něco jiného než mobil.
Otevřu taštičku, vyndám fotoaparátek a .... na dně taštičky spinká kablík k počítači. Totožný s tím, jež leží vedle počítače.

Nevzpomínám si, že bychom někdy měli dva...

Zapíchnutý vidle a Bublající bahno nejsou od toho, abych až tak do detailu rozebírala svoje osobní záležitosti či tady chtěla prát moje či cizí špinavé prádlo. Z téhož důvodu na některé komentáře odmítám reagovat (mazat svoje články i komentáře opravdu umím a že to nedělám je moje věc). Jenomže někdy je toho opravdu moc a člověk se zkrátka neudrží.
Berte tohle jako můj výkřik do tmy - bez komentářů.

Celý příspěvek

Už jsem to tady kdysi nakousla a klidně to zopakuji znovu: Jsem kulturní barbar. Divadelní tvorba mě nikdy nijak nenadchla a operní či dokonce baletní svět byl pro mne něčím naprosto nepochopitelným.

Za poslední rok jsem se přesvědčila, že když se sejde dobrá sestava režisérů, asistentů, choreografů, kostymérů... prostě když se sejde dobrá parta, tak se dá udělat báječné operní představení, které se líbí i takovému laickému barbarovi, za kterého se považuji já. (Ovšem když se dobrá parta nesejde, z představení zvrací laik, kritik i umělec... To už jsem viděla taky.)

Jen tomu baletu jsem dlouho nemohla přijít na chuť, byť baletní soubor v "našem" divadle mám ráda, páč jsou to takoví správně potrhlí lidičkové a je s nima sranda. Ale balet... "Musím se jít na některé představení podívat, abych věděla, jací vlastně ti mladí jsou....", slibovala jsem si mnohokrát.

Pak jsem šla na představení s docela morbidním názvem "Čas bolesti". Kdybych šla radši na Labutí jezero, ale zrovna nějakou neznámou zvrhlost, nadávala jsem si cestou do hlediště.

A pak jsem jen zírala.

A od té doby jsem už nevynechala Čas bolesti ani jeden.

Nejsem jediná. Silvestr už viděl dvě a Jejka tři.

Nějak to má vždy hodně podobný scénář:
"Maruško, nechceš jít s námi do divadla na balet?"
"Né, dej mi pokoj s baletem, kdo je na ty jejich špičky, kudrnatou hudbu a kraječky zvědavej...."
"Maruško, ty s námi na ten balet půjdeš..."
"Néééé, nepůjdu."
Maruška šla. Celé představení mlčela a valila oči.
Mám jí na příště sehnat 14 vtupenek, pozve kámoše....

Pochopitelně se Čas bolesti nelíbí všem. Jedna baletka od své matky dostala dokonce vyhubováno, že je to kruté, když ke konci představení polévají Davídka horkým voskem...
A mně se zase nelíbí Babička od Božky Němcovic...

20. února je poslední představení v této sezóně. Jdu.
Jejka jde taky. A s ní hejno jejích kamarádů.

Máte-li někdo čas a chcete vidět setkání dvou světů, přijďte. Věřím, že to nebudou vyhozené peníze.


V jakýchsi novinách jakýsi kritik napsal:
„Představení není baletem v tradičním slova smyslu. Je moderní pohybovou kompozicí, která přes mezní technickou náročnost hraničící s gymnastikou, ba s akrobacií, neztrácí charakter tanečnosti...."

A kdybyste k tomu slyšeli tu hudbu...

Černé díry, časoprostorová propadliště, neznámé dimenze či podobné anomálie jsou všude okolo nás a jsou zcela běžným jevem. Tyto anomálie jsou dvojího druhu — domácí a osobní.
Nejen každá (byť sebemenší) nemovitost, ale i každý (byť sebemenší) člověk má svou vlastní záhadnou anomálii.

Domácí anomálie zůstávají na místě a obludně se rozrůstají úměrně s přibývajícím věkem nemovitosti. Během let dokážou požrat neuvěřitelné množství rozměrově nejrozličnějších předmětů.
Osobní anomálie jsou daleko menší, celé svoje bytí jsou stejně veliké a žijí vedle svého majitele svým vlastním životem. S charakterem těchto osobních anomálií je to jako s charakterem lidí — co člověk (anomálie), to jiná povaha.

Charakter mé osobní anomálie Amči je víc než zvrhlý. Její specialitou je krátkodobé požírání důležitých předmětů v časové tísni. Ve chvíli, kdy už mám být někde úplně jinde, lítám celá běsná po bytě prohledávajíc šuplíky, kabelky, batohy, kapsy u saka či bundy a vřeštíc:
"Kde mám klíče od bytu???" nebo "Kde mám peněženku a doklady???" Časté je i vyřvávání "Kde mám mobil???" (Mobil jsem se snažila vyřešit tím, že jsem si koupila předplacenou kartu Huhlotelu a vetkla jsem jí do stařičké, leč ještě jakž takž fungující T39 a při hledání mobilu jsem sama sebe prozváněla. Chvíli jsem anomálii Amču takhle podváděla, ovšem od okamžiku kdy to prokoukla, vřeštím: "Kde mám sakra ty mobily???")
I mně to při odchodu z bytu trvá hodinu… Jenže nikoliv kvůli mému vysedávání před zrcadlem a krášlení své maličkosti, na to mi většinou stačí pět minut (v případě návštěvy divadla či plesu deset minut). Zbylý čas věnuji hledání Amčou rafinovaně schovaných věcí.

Amča pohřešovanou věc většinou poctivě vrací. Pochopitelně ve chvíli, kdy už mi ujel autobus, začali hrát v divadle a ten dotyčný, kterému jsem měla volat už odešel...

Amča má vůbec přesně vypočítaný čas, kdy pohřešovaný předmět vrátit… Jako posledně, když jsem měla v koupelně na pračce rtěnku, která patřila Ortice. V sobotu jí to dám — pomyslím si, vezmu rtěnku do ruky a dávám jí na místo, abych jí neztratila a aby jí Amča nenašla.

Muhehehe…

Nedůvěřivě jsem se dívala na kočku Blaženu, v jejímž výraze jsem viděla cosi prazvláštního. Buďto se Bláža s Amčou domluvily nebo tu rtěnku Bláža čmajzla sama. Kárala a šmírovala jsem ono podivně se chovající zvíře, leč vše marno...
Onen nepatrný předmět jsem hledala na všech možných (ba i na naprosto nemožných) místech až do doby, kdy jsem koupila nový.
Vyndám z batohu svou kosmetickou taštičku a chci do ní novou rtěnku pro Orticu přidat. A tu najednou vidím onu ztracenou rtěnku, která vesele leží vedle krabičky TicTaců, píšťalky na psa, vystřelovacího nože, řasenky a krabičky s kamínky do zapalovače. Kdy to tam Amča dala, fakt netuším…

Mám rozečtenou knihu. Před třemi dny jsem si chtěla jako vždy přečíst něco řádek před spaním a na mém nočním stolku ležel jen prázdný papírový přebal. Prohledala jsem opět kompletně celý byt.

Snad mi Amča knihu vrátí, až si jí dočte…

Víte, co je plovoucí podlaha?
A víte jak je na ní všechno ... opravdu VŠECHNO... neuvěřitelně slyšet???

Víte, co je košonek? Pravej nefalšovanej dřevěnej košonek?

A víte, jakej pravej dřevěnej košonek dělá příšernej kravál na plovoucí podlaze, když si s ním kočka hraje hokej? A dovedete si představit, jakej to dělá kravál, když kočkou poháněný košonek tříská do trubek, jež vedou plyn z našeho bytu do bytu mé drahé rodičky?

A dovedete si vůbec představit, jak tato decentní dáma, jež je mou rodičkou, v takovém případě okolo čtvrté hodiny noční vřeští na celej barák, že tomu kreténovi, co dělá ten příšernej kravál tou debilní dřevěnou koulí, natrhne prdel?

A dovedete si představit, jak vypadám ráno poté, co o půlnoci přijdu z práce, v noci tohle poslouchám a ráno v šest vstávám???? Ne???

Rusalko bledá... běda... běda.... BĚDA!!!!!!!!