... zdaleka není tak složité, jak se leckde píše. Ovšem i já jsem si prožila období, kdy jsem s kočkou podobně bojovala a při aplikaci léku jsem nejeden nehezký šrám na rozličných částech svého těla utržila. Mám za sebou rovněž i naivní období plné pokusů léčivo zabalit do syrového masa, leč kočka maso opatrně sní a prášek (pokud se jí ve výjimečných případech opravdu omylem dostane do tlamy) velmi pečlivě vyplivne.

Při podávání tablet používám již roky osvědčený fígl. Počkám si, až kočka usne (což by neměl být problém, protože jsem někde četla, že kočky prospí většinu svého života...). Když vidím sladce spící kočičku, začnu jí škrábat za ušima a tím jí vzbudím. Kočka se nenaštve, protože škrábání za ušima má ráda a sladce zívne.
A teď nastává moje chvíle!
Do otevřené papuly kočce okamžitě vrazím piluli. Musím až dozadu do krku a musím to stihnout dřív, než — teď již zuřící — šelma dozívá.
Už mi to docela jde...

Nedávno náš kocour Matýsek dostal od veterináře pastu, po které se netvoří zubní kámen (nebo by se měla jeho tvorba alespoň silně omezit). Asi centimetr a půl pasty (balení odpovídá lidské zubní pastě) musím kocourovi nacpat jednou denně do tlamy. Zívání nepomáhá, pro aplikaci této hmoty je časový interval jednoho kočičího zívu příliš krátký. I dostala se mi k uchu dobrá rada — tato pasta se dá aplikovat i nanesením potřebného množství hmoty na kočičí přední packy. Kočka pastu důkladně olíže, protože je to tvor velmi čistotný a navíc je pasta údajně docela chutná.

Ano.

Aplikovala jsem kocourovi pastu na tlapky a následně jsem se o její chuti a dalších vlastnostech mohla přesvědčit na vlastní kůži.
Kocour nejdříve pastu na tlapkách neregistroval a teprve po dvou krocích si všiml, že ho na nich cosi nevábně vypadajícího tahá (fakt to vypadá jako nějakej ... nepěkná věc). Kocour se okamžitě neuvěřitelně lekl a začal s nepěknou věcí bojovat. Hádejte jak...
No samozřejmě, že mrskal tlapičkou ohromnou rychlostí a silou, aby se nepřítele co nejdříve zbavil. Díky odstředivé síle se několik částí pasty oddělilo od zbytku lépe přilnutého k chlupům a vydalo se na vzdušnou cestu okolím.

Řeknu vám, že z vlasů jde ta hnusná pasta dolů pěkně blbě...

... co jsme jezdili Krtkem na Slintáč, případně něco vzali do teplejch a dvojkou vyrazili pod Vocas.

Včera jsem v poměrně narvaném metru byla nucena odposlechnout části rozhovoru dvou mladých (velmi mladých) mužů, ve kterém jsem kromě tradičního a nestárnoucího oslovení "vole" zaslechla i některé nové výrazy:

"...ty vole, včera jsem dlouho kecal na ajsíkjú s nějakejma roštěnkama..."
"...jedna Dylina mi poslala fotku a když jsem jí chtěl otevřít, tak se mi vypnul počítač...."

Já sice něco tuším, něco si domýšlím, ale přece jen... existují přesné definice výrazů roštěnka a Dylina?
A jak se to píše? Malá nebo velká písmenka? A Dylina... Dylyna... Dilina.... Dilyna... ?

Já jsem tady posledně žvatlala cosi o tatínkově tlačence a na konci jsem se zmínila, že jsem poněkud .... jak jsem to tam psala?... jo, že jsem poněkud podrážděná.
Chtěla jsem původně přenechat tento prostor na Vidlích Silvestrovi, protože je to tak trošku o něm, jenže se stále vymlouvá na nedostupnost signálu kdesi v Zapadákově, ve kterém pracuje a navíc — proč bych si tak trošku nezapomlouvala . A tak tedy sem s tím, ať to máme za sebou.

Přiznávám, že od našeho nuceného návratu z Vidlákova žijeme od výplaty k výplatě. Samozřejmě, že by se dalo ušetřit, moje babička ví i přesně jak — zrušit telefon, televizi a počítač, držet po večerech černé hodinky, koupat se jednou za týden a nové botky si kupovat maximálně jednou za pět let. Oblečení se dá vyspravit snadněji a tak vydrží mnohem déle než jednu pětiletku.
Ano, pravda, kdybysme se Silvestrem tohle dodržovali, nějaká kačka by nám doma zůstala. Ale ... to fakt né, to by byla nuda. Navíc i s naším rozhazovačným způsobem života to vypadá, že dluhy z minulosti zaplatíme do konce tohoto roku a konečně se dostaneme na tolik vytouženou nulu. Pokud ovšem nebudeme častěji sponzorovat neznámé spoluobčany...

Minulý týden si vzal Silvestr veškerou naší hotovost k sobě s tím, že zaplatí telefony, inkaso — a vůbec celou hromadu složenek, které se s neochvějnou pravidelností každý měsíc ocitnou v naší schránce. Ale nejdřív že dojdeme na nákup, protože doma není co za psem hodit.

Proběhli jsme nedaleký supermarket, vložili něco nezbytně nutných a něco méně nutných poživatin a ve chvíli, kdy jsme vyndali poslední balíček sýra na pás u pokladny, Silvestr oznámil, že nemá peněženku.
Nákup jsme naházeli zpět do vozíku, omluvili se paní pokladní a vyrazili k domovu doufajíc, že je Silvestr jenom tak blbej, že peněženku zapomněl doma.
Není.
Je ještě blbější.
Je dokonce ještě blbější, než kdyby si nechal ukrást peněženku s penězy.
Je totiž tak blbej, že v tý peněžence měl nejen peníze, ale veškerý doklady, karty, legitimaci na tramvaj (ve které měl všechny čtyři čtvrtletní kupóny z důvodu obavy jejich ztráty), mojí fotku a paragon pro firmu na kancelářský potřeby.

Doma jsme se několikrát přesvědčili, že v lednici opravdu nic není a dali na hromadu veškerou naší finanční hotovost. Rovnejch 137 korun.
Rozhodli jsme se, že buď všechno nebo nic a šli jsme těch 137 korun propít do blízké hospůdky. Nějak to dopadne...

A taky že dopadlo.
A kupodivu nikoli nejhůř, jak je naším dobrým zvykem.
Druhý den přišla na účet moje výplata a když si Silvestr vystál fronty na nové doklady a odjel do Zapadákova, volal ze supermarketu sekuriťák, že peněženku našli kdesi v oddělení oděvů a že je sice bez koruny, ale doklady jsou tam snad všechny.

Snad. Silvestr se do Prahy vrátí až v pondělí a do té doby není nic jistého. Snad mu peněženku supermarkeťácká ochranka ohlídá a nikdo jim jí neukradne...

"Haló, Alfi, přijeď si k nám pro domácí tlačenku, spěchá to a příští týden v úterý, jak jsme se včera domlouvali, že přijedeš, už je pozdě. Musí se to co nejdřív sníst."
"Jéžiš, ale to je blbý, protože já mám dlouhej tejden, máme navíc trošku popřehazovaný služby a já to dřív nestihnu. Ale stejně jsem doma sama..."
"Tak ať pro to přijede někdo jinej."
"Silvestr je v práci ve Vidlákově a přijede až v pondělí odpoledne a Jejka s Orticou jsou z jistých důvodů taky nepoužitelné."
"Tak se stav po práci."
"Tenhle týden to není možný. Jednak pracuju do půlnoci a od osmi od rána, jednak máme zítra premiéru a navíc — i kdybych si to přinesla domů, tak to stejně nesním, protože NIKDO není doma až do pondělka noci. Protože těch pár hodin, co jsem doma, tak se stačím akorát tak umýt, převlíknout, obstarat kočky, a občas si i chvilku drcnu... Dřív než v úterý se nestavím a i kdyby, stejně bych neměla čas to jíst."
"Jasně, to úterý platí, ale ještě něco vymysli, kdy si pro to přijedeš. Nebo když nemáš čas, tak já ti to někam dovezu. V úterý už je na tu tlačenku dlouho, musí se co nejdřív sníst..."

Tatínku promiň, že jsem na tebe maličko zvedla hlas... Ale těch posledních pár dní mi dávalo docela dost zabrat a já když jsem utahaná, tak jsem maličko nervózní... a docela hodně nechápavá.

Mnozí z nás určitě v posledních dnech i hodinách pronesli slavnou větu: "Budeme stavět huhuláha", aby tak dali najevo, že si všimli aktuálního stavu počasí. V divadle se místo obvyklých pozdravů přání dobrých dní či večerů začalo používat v tuto dobu méně obvyklé přání hezkého prožití svátků Vánočních. A pochopitelně jsme v recepci divadla vánočně ozdobili jehličnan.

I já měla ohromnou radost z březnové bílé nadílky. Hlavně v neděli se mi to líbilo. Když někdy pozdě v noci (kolem šesté hodiny ranní) zazvonil budík, aby mě upozornil, že by nebylo od věci exhumovat mou tělesnou schránku a zařadit ji do pracovního procesu, měla jsem náladu blbou. Když jsem po několika minutách své fyzično přeci jen vykopala z postele a dopravila ho ke kamnům u okna, měla jsem náladu ještě blbější, protože jsem viděla tu bílou nadílku a uvědomila jsem si, že budu muset ty bílý sračky jít uklízet z našeho debilního chodníku. Cestou do koupelny se mi ale nálada zlepšila o 1000 procent, páč jsem spatřila v posteli zachumlaného a tvrdě spícího Silvestra, který přijel z Vidlákova o den dřív. Něžným polibkem jsem ho probudila: "Broučku, jdu do práce, stav se u mne někdy po zprávách, ale já ti ještě zavolám. Přeju ti hezkej den, hezky se dospinkej. Venku je dvacet čísel sněhu, tak to mazej uklidit, já nemám čas a navíc se mi nechce," šveholila jsem zvesela a vzápětí zmizela v koupelně.

V době, kdy byla vánice největší, divadélko nám skoro zapadalo a nebylo vidět z oken, potkala jsem u vchodu jednoho známého nejen operního režiséra. Bezelstně mu popřeji hezké Vánoce a on spustí lavinu slov:
"Já už toho mám plný zuby, to počasí je fakt neuvěřitelný... Ten sníh mě tak sere, že si to nikdo nedovede představit. Představ si, že jsem byl minulej tejden u rodičů v Jižních Čechách a přes noc mi zapadalo auto těma sračkama. Ráno jsem to skoro hodinu odhazoval, abych se vůbec dostal na silnici a celou tu dobu mě pozoroval skoro dvoumetrovej sněhulák, kterýho si tam postavili haranťata a já mám pocit, že se mi chechtal do ksichtu. Když jsem auto dostal na silnici a ujel jsem po ní asi pět metrů, tak jsem to nevydžel, vylezl jsem z auta a šel jsem k tomu sněhulákovi a tak jsem ho nakopnul do tý jeho zmrzlý prdele, až mi luplo v kotníku...."

Tak mě napadlo, že mi sníh vlastně ani nevadí. Jen ten na tom našem chodníku. A když je doma Silvestr, tak ani tam ne.

Ale... pampelišky jsou pampelišky...