Jedním ze zásadních kriterií při výběru našeho stávájícího vozu byla zaručená informace, že se auta této značky nekradou. A minulý majitel se nám navíc zadušoval, že ani technická kontrola nebude v zásadě žádným problémem, protože auto je v bezvadném stavu. V jakém či jak dobrém stavu Vikouš je nevím, ale jede jak drak, nekvíká, nepíská, nehlučí — neměli jsme důvod nevěřit, že technická kontrola bude obtížná.

Dnes Vikouškovi technická končí. Silvestr naklusal na poslední chvíli (kdy jindy než na poslední chvíli...) do jedné vidlákovské STK a tam ho vyhodili. A od té doby vesele objíždí všechny STK v blízkém i vzdálenějším okolí od jeho Vidlákova. Všude slyší stejnou odpověď. Tyhle auta dělat neuměj. A navíc na emise k těmto autům nemají tabulky.

Ale v zásadě technická kontrola Vikouše není žádný problém....



Skoro jsem nic neřekla, ale na má slova došlo...

Pozor — v neděli mám zase noční...

Já už bych si snad pro ty svoje noční bláboly asi měla založit vlastní rubriku, dneska je totiž taky čas na jeden z nich. Rubrika by se mohla jmenovat třeba „Nečtěte to“ nebo „Jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř, než vy“, či ještě lépe „Magorovo žvatlání“.

Dnešní představení bylo o něco kratší a na chodbách divadla je už slyšet jen rachocení kbelíku paní uklízečky. Mám sice nutkání za ní zajít a požádat jí, by nehlučela, ale nejsem si zcela jistá, zda by mě ta dobrá žena neflákla mokrým hadérkem přes palici.

Hm, a jak tak uklízečka hlučí, tak jsem zapomněla, co jsem vlastně chtěla blábolit. Ono díky kolotoči posledních týdnů nějak celkově nevím, co blábolit — není to výsadou pouze dneška. Navíc mé malé dítě na mne dnes večer vzneslo požadavek, zda bych mu nemohla napsat maličkatou slohovou prácičku – jen tak na jednu stránčičku… Má to být zajímavý příběh, ve kterém je krize, napětí, nehoda, probírá se tam příčina a výsledek. Či tak něco. Nevím, jestli je moudré si takto dobrovolně volit nedostatečnou z jazyka českého… Bojím se, že si tu slohovku bude muset mé nebožátko školou povinné napsat samo.

Dobráci z mého blízkého příbuzenstva zřejmě usoudili, že jsem nervózní cvok a nedávno mě obdařili audiovizuálním stimulačním přístrojem. O těchto přístrojích jsem slýchala už hezkou řádku let a považovala jsem je za naprostou kravinu. Doma jsem krabičku s touto divnou potvorou několik dní obcházela, ale pak mi to nedalo a vyzkoušela jsem ji. Nerada to říkám, ale zřejmě to funguje. Obávám se, že až budu mít novou koupelnu, budu muset audiovizuálně stimulovat vždy, než se odhodlám do ní vstoupit.

Ale člověk prý uvykne všemu…

Snad mě časem nerozhodí ani situace, kdy Silvestr odjede na celý týden s veškerou hotovostí do Vidlákova a všechny složenky, které je nutné právě v tom týdnu zaplatit, nechá v oranžové koupelně…

Tentokrát mě to rozhodilo. Možná to bude tou koupelnou. Nebo tím, že složenky nechal v kuchyni. Nebo něčím úplně jiným.
Ale co, až se vrátí, tak ho tak audiovizuálně zastimuluji, že už do smrti na nic nezapomene.

Nebo ne?

Já bych ty noční v divadle asi neměla brát, kolem půlnoci vždycky nějak blábolím… Dneska taky… A tady to je:

Domeček, ve kterém se Silvestrem a zvířenou obýváme 1+1, byl postaven na sklonku třicátých let. Původní majitel a stavitel v jedné osobě stavěl domek coby pidičinžáček, v jehož suterénu je byt (či spíše tmavá díra) velikosti 1+0, v přízemí 1+0 a právě ten náš 1+1, totéž v prvním patře a pod střechou se skví obrovská půda a pidigarsončička rovněž rozměrů 1+0, leč se sklopenou střechou a záchůdkem použitelným pouze v případě, že si dotyčný v předsíňce stáhne kalhoty, přidřepne a nacouvá na mísu. Pokud po použití toalety zapomene kde je a vstane, bací se o strop. (Nedokážu pochopit, jak tam ještě za mého dětství žila rodina se třemi dětmi…)
V šedesátých letech domeček koupili mí drazí rodiče, nastěhovali si tam rodiče mojí maminky a byť nežili v jednom bytě, ale každý v jiném a dokonce i v jiném podlaží, tatínek se následně odstěhoval. Ale ještě než to udělal, dva nesmyslně malé bytečky v prvním patře spojil v jeden poměrně prostorný byt 3+1.
Když jsme se před dvěma lety přistěhovali z Vidlákova zpět do mého rodného domečku, ovdovělá babička nám přenechala v přízemí svůj 1+1 a nastěhovala se do zbytku patra – na konci chodby (která má asi 120 cm2) právě do jedna plus nic. Jo, vlastně 1+WC.
Tento místopis je naprosto zbytečný a nezajímavý, ale nějak jsem nevěděla, jak začít.
Dál se budu věnovat jen našemu přízemnímu 1+1. Každý, kdo vydržel číst úvod, určitě vydedukoval, že když má náš domek 2 patra, nad přízemím musí někdo bydlet. Ano, je to tak, nad námi bydlí moje maminka. A jak to tak většinou bývá, nad naší koupelnou je i koupelna mojí rodičky. Matčina koupelna je docela zánovní, dělala ji asi tak před třiceti lety, ale ta naše pamatuje ještě třicetiletou válku. No, tu zrovna ne, ale 2. světovou určitě. Už jako malá jsem se v oné tmavé a věkem zašlé místnosti bála a odmítala se u babičky ráchat ve vaně. Stejný odpor k tomuto prostůrku mám i dnes, ale nějak nezbývalo financí, abychom mohli koupelnu předělat. Ale před několika týdny praskla o patro výš voda a musí se dělat nové stoupačky a klesačky (v odpadu voda klesá, tak nevím, proč by měla klesat ve stoupačkách…). Kdesi v útrobách sklepa bylo nalezeno něco dlaždic, které by zaplácaly díru po instalatérovi, jež řádil v naší koupelně, ale takhle jsem si předělávání koupelny nepředstavovala. Můj plán byl ten, že až jednou na to bude, tak seženu granát, hodím ho do koupelny, zavřu dveře, počkám až to bací, vyklidím suť a Silvestrovi řeknu, jak má naší koupelnu udělat. Takže jsem se zahoužvila a porušila veškerá svá předsevzetí, že už si nikde nic nepůjčím, šla do banky pro půjčku a začala se se Silvestrem hádat.
První náš několikatýdenní souboj byl, zdali vanu nebo sprcháč? Po dlouhých bojích, měření a vážení jsme se rozhodli pro sprchový kout. Uznala jsem, že do prostoru 1,5 x 2,5 metru s debilním okýnkem do světlíku na nejblbějším místě stejně pořádnou vanu nenacpu a ne a ne a ne. Nebo jo, ale už tam nebude nic jiného. A protože jsem nenažraná a neskromná a chci v koupelně i umyvadlo, pračku a nějakou tu skříňku na nezbytně důležité věci, vanička ustoupila sprše (jen jsem odmítla takové to brouzdaliště a sprchová vana je půl metru hluboká). Už jsme totiž jeden báááječný sprchový kouteček sehnali a kochám se pohledem na krabice, ve kterých jsme ho přivezli a ve kterých zatím ještě odpočívá.
A než hodíme granát do koupelny, zbývá vyřešit další zásadní problém. Dlaždičky. Sjezdili jsme kde co a vybrali jsme si ty pravé, bez kterých si koupelnu nedovedeme představit. Když jsme se pro ně konečně vypravili, bylo nám ochotným prodavačem sděleno, že se jim výstavku v obchodě nechtělo předělávat a že je to typ, který se již několik let nevyrábí. A tak si vyměňujeme názory, co dál.
Jeden návrh je, že si koupelnu uděláme vyblitě zelenou, druhá varianta je, že podlaha bude vínovooranžová a oranžové zdi.
Tak jsem zvědavá, kdo koho ukecá…

Přes veškerá svá předsevzetí opět trávím noc v našem divadélku. A protože dnes bylo pouze odpolední představení, společnost mi dělá kdesi v podzemí kotelník a na recepci ostraha. Předpokládám, že někde v nějaké skulině sedí cvrček a čeká na příhodnou situaci, kdy na mne zase hupne a poté se bude dobře bavit mým vřeštěním. No, třeba usne a já noc přežiji bez srdeční zástavy…

O přestávce v dnešním představení k nám zaskočil jeden sólista Sólista na cigaretku a nadával, že je v kostýmu bez kapes a že nemá kam dát cigarety, až půjde znovu na jeviště. Na radu kolegy, ať si je strčí za slipy, se hromově zachechtal a zavzpomínal, kterak kdysi v jiném divadélku a při jiném přestavení právě tohle udělal. A jak si pak vesele pobíhal po jevišti a pěl z plných plic, tu najedou prd, gumička u slipů praskla a krabička Spartiček se stala nevítanou součástí představení. Jako správný herec na sobě nedal nic znát a se svým kolegou uprostřed árie nenápadně kopali krabičku do míst, kam divák nevidí. Po chvíli se jim povedlo Sparty kopnout do budky k paní nápovědce. Do této chvíle by bylo všechno v pořádku, ale paní nápovědka byla mírně pod vlivem a jakmile uviděla cigarety, neváhala a okamžitě si jednu zapálila. Diváci nelibě pozorovali, jak z nápovědní budky stoupá kouř a protože to byla situace neslučitelná s právě probíhajícím dějem na jevišti, mnozí z nich si stěžovali… A našeho sólistu to pak stálo 800,- Kč pokuty a nic mu nepomohlo tvrzení, že on přece v budce nekouřil.
Jakmile Sólista dovzpomínal, byl volán na jeviště. Pokrčil rameny, vykasal kostým, strčil si cigarety za slipy a odkráčel na prkna, která prý znamenají svět.
Dnes slipy vydržely…
Cvrček spí…