UŽ JSEM TETA!!!

Mám babičku. Již 93x slyšela na jaře zpívat kosa a zatím se těší docela dobrému zdraví. Což pro mne a mojí matku znamená, že si babička dojde na záchod. Občas se to nepovede, ale naštěstí je to jen občas. Zatím...
Veškerou péči o babču má na krku moje máma — je v důchodu a má na to čas. A hlavně nervy. Asi nejsem po mamince, protože když mám volný víkend, tak si beru na krk babičku já a rodiče vypustím do přírody. Snažím se být snášenlivá a milá, neslyšet, co se mi nelíbí, ale když... jsem tak strašně nasertivní...

"Babičko, co bys chtěla k obědu?"
"Udělej mi květákovou polévku."
"Babičko, já nemám květák."
"Můžeš ho jít koupit." (tzn. propustka z domu na max. půl hodiny)
———-
"Babičko, tady máš květákovou polévku."
"Ježišmarjá, tys do ní dala květák!!!"
"No... ano, babičko, dala..." (netušila jsem, že jsem až TAK blbá...)
"Udělej mi ji znova, ale bez květáku, vždyť víš, že mě květák nadýmá!"

V dobrém a s úsměvem od babičky odejdu, doma seřvu Silvestra za něco i za nic (ventil musí bejt), uvařím květákovou polévku bez květáku a jdu do toho znovu.

Drtivá většina různých periodik u nás vydávaných jde naprosto mimo mne.
Nekupuji je, protože mi je líto za ně vydat tolik peněz a nečtu je, protože se to většinou nedá číst.
Nebo alespoň já osobně jsem na tom mentálně tak zle, že nejsem schopná dostat se do šoku, když si kterási celebrita (hnusné slovo...) obuje naprosto nemožné boty k ještě nemožnějším šatům a kabelku má od ťamanů z tržnice.
Prostě je mi to naprosto jedno.

Periodika nicméně kupuji pravidelně dvě. Jeden měsíčník o zviřátkách a čtrnáctideník Epocha.
Nedávno vyšla Epocha-Speciál, kterou můžu všem vřele doporučit (ale nevím, jestli to zaujme ty, kteří se pídí po informacích, jestli chodí ta a ta s tim a tim nebo tamtim nebo s někým úplně jiným...).

A teď mi to nedá a MUSÍM ocitovat něco ze zmíněného časopisu. Pobavilo mne to na celé naše divadlo — naštěstí už bylo po představení.

Židovský obchodník a diplomat Ibrahím ibn Jákúb někdy v letech 965 a 966 prohlásil o českých Slovanech:

"... Ženy jejich, jednou vdané, necizoloží, avšak jestliže dívka některá zamiluje se do muže, bez rozpaků ukojí s ním svůj chtíč. Kdo pojme sobě za manželku dívku a zjistí, že pannou zůstala... řekne jí: "Kdyby cokoli dobré v tobě bylo... bezpochyby by se našel někdo, kdo by si tvé panenství již vzal." Poté ženu zapudí."

—————

O korunovaci dvouletého Václava IV českým králem 15. června 1363 pražský kanovník Pavel Židek napsal:

"...V té chvíli plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricia na hradě, na kterým stál, když ho korunovali..."

—————

Král římský, uherský a český Zikmund Lucemburský v říjnu 1420 odpovídá poselstvu pražských husitů, kteří ho žádali, aby jim vydal Vyšehrad:

"Naseruť jim dříve do rypáků, než abych ustoupil z Vyšehradu...!"

—————

No nebyli ti naši předci prima?

Do mé blízkosti se v posledních několika dnech dostala jistá osůbka, budu jí říkat třeba Stánička.
Milé, úslužné stvoření – téměř neslyším nic než „děkuji“, „prosím“ a „nezlobte se“…
Za pár hodin, které jsem se Stáničkou pobyla, jsem se dozvěděla o jejím životě spoustu věcí. Jak jí rodina vyhodila, jak nemá kde bydlet, jak nemá peníze a jak hladoví a co by dala za kousek suchého chleba. Bylo mi jí líto a tak jsem jí pozvala na čokoládu. A další soucitná duše jí půjčila pětikilo. A pak dostala zálohu. Několik dní na to jsem se od jednoho našeho společného známého dozvěděla, jaký je Stánička chudák, že nemá kde bydlet, že hladoví a že jí dal svou svačinu. A pak dostala od kohosi další pětikilo… A pak jsem si začala všímat, jak se chová ke svému okolí, jak se na lidi dívá, když si myslí, že jí nikdo nevidí… a zablikala mi v hlavě červená kontrolka. Po letech jsem si vzpomněla na téměř zapomenutou zachumlanou minulost a jsem ve střehu víc než Nick Carter.
Třeba se pletu a Stáničce strašně křivdím, ale když je to tak STRAŠNĚ MOC podobný!
Kromě Silvestra mi naši společní známí nevěří a odsuzují mé varování coby jakousi rivalitu, nesnášenlivost či žárlivost.

Ale oni nechumelili…

Kde je Jeho dítě?

Jejčin Kolega Mozkový Gigant je totiž jaksi i kolegou mým... Když onehdá bádal, kterýže to čudlík je ke které plotýnce, napadlo mě totéž co brum bruma v komentářích u Jejky, totiž že by mu mohla manželka namalovat něčím nesmyvatelným šipky, který knoflík je ke které plotýnce. Tento nápad se mě držel až do sobotního rána. Do okamžiku, kdy Kolegovi zazvonil telefon a my z jeho důvěrného rozhovoru s manželkou nechtíc vydedukovali, že mají ohromné rodinné dilema. Asi pět minut totiž řešili, zda-li má manželka koupit zápalky s červenou nebo raději se žlutou hlavičkou....
Jak to dopadlo nevím, museli jsme odejít.

(Podotýkám, že ani Kolega ani jeho Manželka nejsou zbaveni svéprávnosti, mají občanský průkaz, jsou očkováni proti tetanu a vychovávají asi tříletou dcerku.)