ale tenhle příspěvek je tady asi poslední.

Je to mnohem dřív, než jsem zamýšlela, ale nějak jsem nikdy nedovedla sedět na dvou židlích. Nebo jsem to alespoň nikdy nedovedla dlouho. Takže teď s rozpaky představím polotovar, který prochází ještě mnoha a mnoha dětskými nemocemi (hlavně v Mozille má spalničky a vši....).

Mějte s námi trpělivost, třeba to zase vypipláme do nějakého použitelného tvaru i obsahu.

Za přízeň všem děkují Alfa a Silvestr

pokračování » » »

Na psychoporadně jsem našla článek o hysterii a tam mimo jiné i popsané symptomy hysterie:

1. sebedramatizace, teatrálnost, přehnaný projev emocí
2. sugestibilita snadno ovlivnitelná jinými lidmi nebo okolnostmi
3. mělká a labilní emotivita
4. trvalé vyhledávání vzrušení a ocenění druhými a činností, při kterých je člověk trpící hysterií středem pozornosti
5. nepatřičná svůdnost ve zjevu nebo chování
6. nadměrné soustředění na fyzickou přitažlivost
7. přidružené rysy mohou zahrnovat egocentričnost, povolnost vůči sobě, trvalou touhu po ocenění, snadno zranitelné city a přetrvávající manipulativní chování k dosažení vlastních potřeb
8. další možné symptomy: výskyt pseudoiluzí, pseudohalucinací, amnézie, depersonalizace, derealizace, alternace, rozdvojení a rozštěp osobnosti, pseudologia fantastica (bájivá lhavost)

S kolegy jsme potom zmíněné body hysterického chování porovnali s chováním naší nové sladké kolegyňky Stáničky.
Dopadlo to jednohlasně takhle:

1. rozhodně souhlasí
2. nevím
3. spíše souhlasí
4. rozhodně souhlasí
5. rozhodně souhlasí
6. rozhodně souhlasí
7. rozhodně souhlasí
8. souhlasí

Přestože Stánička uvažuje o dobrovolném odchodu ze života, nedokážeme jí litovat a uvěřit jí. Hlavně poté, co si plánovala způsob onoho odchodu a v zápětí si – pro změnu umírající z jakési smrtelné nevolnosti — zjišťovala, jestli sežene na prosinec dovolenou v Saudské Arábii nebo v Egyptě.

Asi se máme na co těšit...

...variabilního symbolu bylo napsáno špatně a protože dlouho trvalo, než se chybka a poté platba nalezla, ocitla se naše doména mimo zónu CZ. Dnes konečně paní od Niců platbu dohledala a zařadila tam, kde měla už pár dní být. Nevím, jestli je to dobře, ale každopádně už jsme zase nejméně na rok tady.

Nedělní služba v divadle, jež je zmítáno prázdninovým klidem, je docela nudná a tak jsem se ze zoufalství pustila do četby zápisků v požární knize. Tento zápis mne docela zaujal:

Požárňý hlasič znova zapojený ve 24:15

To už snad bylo na dechovou zkoušku....

Pokud by ten člověk měl alespoň 3 promile, tak bych i pochopila, ale esivá byl střýzlyvej...

Hurá, konečně je neděle a já můžu být v práci! Ironie? Vůbec ne…

Měla jsem mít původně volný pátek, sobotu i neděli, ale tuhle nedělní službu jsem vzala dobrovolně a ráda.
Ve čtvrtek večer páni rodiče odjeli kamsi do hor a já měla opět na starosti babičku. Už naštěstí nevyžaduje snídani v šest hodin ráno, stačí jí v 7:30 - ale přesně!!! Oběd se podává v 10:30, večeře v 16:00 a pak už je klid. Maminka nechala nabušenou lednici víceméně hotovým jídlem pro babičku a já měla jen v pravidelných intervalech ohřívat. To zvládnu, budu milá a nenechám se vytočit…

Skoro to vyšlo.

Celý příspěvek

UŽ JSEM TETA!!!

Mám babičku. Již 93x slyšela na jaře zpívat kosa a zatím se těší docela dobrému zdraví. Což pro mne a mojí matku znamená, že si babička dojde na záchod. Občas se to nepovede, ale naštěstí je to jen občas. Zatím...
Veškerou péči o babču má na krku moje máma — je v důchodu a má na to čas. A hlavně nervy. Asi nejsem po mamince, protože když mám volný víkend, tak si beru na krk babičku já a rodiče vypustím do přírody. Snažím se být snášenlivá a milá, neslyšet, co se mi nelíbí, ale když... jsem tak strašně nasertivní...

"Babičko, co bys chtěla k obědu?"
"Udělej mi květákovou polévku."
"Babičko, já nemám květák."
"Můžeš ho jít koupit." (tzn. propustka z domu na max. půl hodiny)
———-
"Babičko, tady máš květákovou polévku."
"Ježišmarjá, tys do ní dala květák!!!"
"No... ano, babičko, dala..." (netušila jsem, že jsem až TAK blbá...)
"Udělej mi ji znova, ale bez květáku, vždyť víš, že mě květák nadýmá!"

V dobrém a s úsměvem od babičky odejdu, doma seřvu Silvestra za něco i za nic (ventil musí bejt), uvařím květákovou polévku bez květáku a jdu do toho znovu.

Do mé blízkosti se v posledních několika dnech dostala jistá osůbka, budu jí říkat třeba Stánička.
Milé, úslužné stvoření – téměř neslyším nic než „děkuji“, „prosím“ a „nezlobte se“…
Za pár hodin, které jsem se Stáničkou pobyla, jsem se dozvěděla o jejím životě spoustu věcí. Jak jí rodina vyhodila, jak nemá kde bydlet, jak nemá peníze a jak hladoví a co by dala za kousek suchého chleba. Bylo mi jí líto a tak jsem jí pozvala na čokoládu. A další soucitná duše jí půjčila pětikilo. A pak dostala zálohu. Několik dní na to jsem se od jednoho našeho společného známého dozvěděla, jaký je Stánička chudák, že nemá kde bydlet, že hladoví a že jí dal svou svačinu. A pak dostala od kohosi další pětikilo… A pak jsem si začala všímat, jak se chová ke svému okolí, jak se na lidi dívá, když si myslí, že jí nikdo nevidí… a zablikala mi v hlavě červená kontrolka. Po letech jsem si vzpomněla na téměř zapomenutou zachumlanou minulost a jsem ve střehu víc než Nick Carter.
Třeba se pletu a Stáničce strašně křivdím, ale když je to tak STRAŠNĚ MOC podobný!
Kromě Silvestra mi naši společní známí nevěří a odsuzují mé varování coby jakousi rivalitu, nesnášenlivost či žárlivost.

Ale oni nechumelili…

Kde je Jeho dítě?

Silvestr mi nedávno řekl, že kdesi četl, že vědci statistici bádali a vybádali, že každý člověk sežere za rok ve spánku osm pavouků. Nejdřív jsem se docela vyděsila, páč představa onoho hlavohruďového osminožce na mé tělesné schránce — a natož na obličeji či přímo v útrobách — se mi ale pranic nelíbí. Pavouci, přestože prý přinášejí štěstí — mě strašně… nemám je ráda. Ještě tak snesu pavouka na stromě v lese, ale zásadně odmítám sdílet s ním MŮJ příbytek. Na zahradě má místa dost a tak nevidím důvod, proč by měl lézt do mého bytu, navíc do mé pusy. Já mu přeci taky nelezu do pavučiny… Ani nikam jinam...

Včera jsem cestou z divadla v metru dumala, jak badouchové mohli k tomuto závěru dospět. Vzhledem k tomu, že když pavouka ve spánku sním … ech…proč já… Spíš někdo z domku se zahradou… Když třeba ve spánku zblajzne pavouka třeba taková Allora, tak předpokládám, že spí a že o tom neví. Tudíž nemůže následující den podat badouchům zprávu, že pozřela pavouka. Rovněž se mi zdá nepravděpodobné, že by pavouci měli s badouchy nějakou dohodu a jejich zástupce utkal z pavučiny zprávu, že Allora snědla jejich kamaráda pavouka Bédu. A že by se dělalo pravidelně každý rok celosvětové sčítání pavouků a podle počtu nezvěstných dělala statistika?

No jo, mám zase noční….

_{Souhlas s tímto ochotně a dobrovolně písemně vyjádřil jeden z inspicientů našeho divadla, zvaný též Hugo. Byl sice tak znaven, že nevěděl, pod co se podepisuje, ale nemá... se tak dlouho po skončení představení zdržovat v divadelním klubu. Za jeho podpis vřele děkuji :o)}

Na naší kočku Blaženu leze jaro tak intenzivně, že v našem časovém blázinci hledáme skulinu, ve které s nebohou kočkou zaskočíme na veterinu. Tuhle návštěvu už odkládáme asi rok, ale situace se poslední dobou stává neúnosnou. To nadržené zvíře vříská tak strašně, že se to nedá omluvit ani voláním přírody. Dřív než koncem května ale pár dní volna nevyšetříme - a i tak je to kdoví jestli...



Blažena dělá vilné a zasněné pohledy a já hučím do Matýska, že by nemusel pořád myslet na žvanec a že by si s kamarádkou mohl zaskotačit, aby byl alespoň chvíli klid. Matýsek mne pozorně vyslechl, pokýval hlavou, že skutečně nemusí myslet na žrádlo a...

Celý příspěvek

Savci tu a tam něco zapomenou. Dřív jsem si myslela, že zapomnětlivost je výsadou pouze lidskou, ale několikrát jsem se už přesvědčila, že zapomenout může i pes či kočka (a dokonce i já!). Jak jsou na tom ryby, ptáci či hmyz nevím. Ale takový komár ne a ne zapomenout, kam mě má hryznout... Sakra, co mi to zase ty prsty bušej do klávesnice?

Diváci, kteří navštěvují naše divadlo, také občas něco zapomenou. Jsou to nejčastěji deštníky, mobily, svetry a šperky. Nevím, jak někdo může ztratit v hledišti prstýnek, ale zřejmě to lze a navíc velice často. Tu a tam se najdou peněženky, kabelky a dokonce i batohy či kufry, onehdy to byl plný dávkovač inzulinu. Nejdříve jsem se divila, ale člověk časem prý uvykne všemu a poslední dobou jsem prohlašovala, že už mne žádná ztráta či nález v divadle nepřekvapí.

Nejen zapomínat, ale i mýliti se je lidské (savčí?)...

Včera po představení mi volala naše udivená recepční, že jí volala udivená recepční jistého hotelu:

"Prosím vás, jistá cizinka, která je u nás ubyovaná, dnes navštívila vaše představení a po příchodu do hotelu zjistila, že jí chybí část garderoby a vzhledem k tomu, že šla z vašeho divadla rovnou do hotelu, chci se zeptat, jestli jste na prvním balkoně, kde seděla, nenašli náhodou její levou botu..."

Drzej mrňavej spratek to byl, co mě pouštěl včera ráno cestou do práce v metru sednout. Nevycválanej nevychovanec, kterej si dělá nejapnou srandu z nápisu: "Mladší, uvolněte místa starším!"

Fracek jeden....

Měl štěstí, protože mě tak bolelo koleno, že jsem ho nemohla nakopnout a s úlevou jsem dosedla na jeho místo.

Ale příště ho zmlátím!

Jestli na to budu mít sílu...